Jsou výstavy JEN pro vítěze?

Odpověď nejen na tuto otázku hledá ve svém úvodníku v aktuálním čísle 12 šéfredaktorka našeho časopisu. A co si myslíte vy, jaké jsou vaše zkušenosti s „nedokonalými“ psy na výstavě? Patří tam dnes vůbec? „Poprvé a naposledy jsem přihlásila naše dvě starší děti a jejich border kolie na výstavu. Dlouho a pečlivě jsem vybírala rozhodčího, který by je měl posoudit. Nešlo mi o posudek, výsledek, tak proč ono váhání? Synův jeden a půlroční borderák jménem Dárek si jako štěně komplikovaně zlomil zadní nohu a absolvoval x operací, které změnily jak tvar nohy, tak její délku. Nohu má kratší, s čímž se psí tělo vyrovnává pochopitelně lépe než lidské, ale logicky se mu změnilo i postavení předních končetin. Zkrátka pes rozhodně nemá ideální chody. A pro změnu druhý borderák, dceřin ani ne půlroční Škubánek, má „cestující“ varlátko. Nešlo mi tedy v žádném případě o „dobré“ hodnocení psů, ale pouze o přístup rozhodčího k vystavovatelům, kteří nemají „ideální“ psy. Ano, naše děti vědí o kvalitách či problémech svých psů, ale milují je a chtěly si je vystavit, a proč by také nemohly? Copak výstavní kruhy patří jen ideálním psům a neslouží již i jako informace o vzhledu či problémech jednotlivých plemen? Chodí se dnes do kruhu tedy JEN vyhrávat? Zkrátka hledala jsem rozhodčího, který z dětí hned po vstupu do kruhu neudělá arogantně hlupáky, proč tam s takovým psem lezou… A vězte, že jsem takových „posouzení“ již pár viděla, slyšela a vždy mi bylo jen smutno. Pro mnohé rozhodčí (bohužel možná i počtem posuzovaných psů či tlakem na správného vítěze) se stal pes na první pohled neideálního vzhledu či s vadami jen chvílí zdržení, brzdícím ty dokonalé. Možná je to dáno i smutným a známým faktem, že se někteří rozhodčí drží při posouzení jen pár nastudovaných plemenných znaků, ty tabulkově ohodnotí a zapomněli vidět, „cítit“ psa i dvojici jako celek.“

„Vlastně je to odraz doby – bez emocí, tabulkově, rychle a zdůvodnitelně, ideálně změřitelně. Ale proč? Na každém psu lze jistě něco byť jedinou větou vyzdvihnout, ocenit kladně! Stačí tak málo a vystavovatel může odejít s pocitem spokojenosti. Možná právě ony emoce, pochvala, úsměv mohou změnit i atmosféru v kruhu i kolem něj.  
Zvolila jsem dobře – paní rozhodčí Marie Marušková byla v kruhu čitelná, svůj názor řekla nahlas a jasně, ale přitom nezapomněla být při posuzování lidská. Ano, oba borderáci dětí rozhodně nevyhráli, samozřejmě nedostali ani výborné, ale byli posouzeni stejně jako ostatní. Dcera je na jejich nadějnou hrdá a s vykulenýma očima mi při příchodu z kruhu řekla: „Paní rozhodčí říkala, ať si z toho nic nedělám a mám ho stejně ráda. To je přece jasný, vždyť je to můj Škubánek!“ Nepochybuji, že bude na jejich první i poslední výstavu vzpomínat ráda a možná se jednou s jiným psem opět do kruhu v pohodě postaví.
Moc se mi líbilo i nedělní posuzování junior handlingu Hankou Kunfalvi. Mladí vystavovatelé byli u ní v kruhu uvolnění – paní rozhodčí se uměla usmát, pochválit, ale stejně tak být čitelná a srozumitelná ve svých požadavcích na ně. A tam, kde rozumíme, není prostor pro nejistotu - ani naši, ani tu psí. Důraz kladla na soulad dvojice v pohybu, ve kterém by ostatně měla i spočívat krása a um této „disciplíny“. Bohužel den předtím v sobotu u jiné rozhodčí jsem viděla v kruhu JH spíše teoretickou soutěž nervózních dětí, které absolutně nevěděly, co je čeká, co se hodnotí…

Svět výstav se mění. Je méně osobní v kontaktech (ale možná o to více atakující, nadávající, kritizující) společně prožívaných chvil napětí, radosti. U mnoha plemen atmosféru posuzování zcela jistě změnili i zahraniční vystavovatelé. Jejich chování ale podle mého nijak nesouvisí s národností, ale výstavní „profesionalitou“ a chováním typu „koupil jsem, přijel jsem, sedněte si na zadek“. Nepochybuji, že se tak dovedou chovat a chovají i někteří „slavní“ čeští vystavovatelé.  

Užila jsem si krásná setkání – opět jsem například smekla před Ing. Karlem Hartlem. Nestor české kynologie přišel jako vždy v plné síle a ve svých 94 letech prošel halami tempem, kdy mu téměř nešlo stačit. A jeho zasvěcené a moudré poznámky, vzpomínky a veselé jiskřičky v očích – láska ke psům, ale i láska k lidem je v nich tak čitelná.

Možná vlastně nejsou tyto moje řádky vůbec o výstavách, rozhodčích, vystavovatelích. Možná jsou hlavně o věcech, které sama ve svém životě potřebuji a považuji za podstatné. Snad i proto se mi tak dobře psal článek na téma „Jak si vybrat psa z útulku“, protože je tam letitá zkušenost, kdy velké emoce a štěstí mají mít pro dobrý výsledek i své racio-
nální základy. Tolik lidí dnes „zachraňuje“ psy, aby je vzápětí nezvládli a jako „problémové“ poslali dál. Ale oni se přece aspoň snažili… NIKOLI, jen nedokázali racionálně zhodnotit své možnosti, zkušenosti a dovednosti. Jako by každý musel být schopen umět vychovat psa, musel vyhrát výstavu, musel umět kvalitně posoudit plemeno, odchovat dobrý vrh. Pokud si dovedeme pojmenovat věci pravdivě, budou nejenom šťastnější psi, ale všichni kolem nás. Včetně nás samých.

Každý z nás má něco, co může vyzdvihnout, ocenit kladně. Stačí tak málo a můžete žít s pocitem spokojenosti. Možná právě ony emoce, pochvala, úsměv a racionální očekávání, posouzení našich možností mohou změnit náš život.  

Krásné dny, nejen ty sváteční, které nás čekají!
Stanislava Čermáková, cermakova@pespritelcloveka.cz

Publikováno: 29.11.2017 15:56:28
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní