Má naše péče, láska a pozornost patřit jen mladým či úspěšným psům?

Stále častěji cítím pocit smutku při pohledu na staré psy, které vídám při našich každodenních vycházkách za ploty vesnických domků. Máme nyní doma čtyři psí veterány: fenu velkého černého špice Andělku (13 let), křížence rotvajlera a novofundlandského psa Montyho (12 let), jezevčici Hepinku (11 let) a křížence středoasiata Merlina (7-8 let). Merlin by sice věkem k veteránům ještě nepatřil, ale se svým postižením je na tom hůře než oni. Teď je mi moc smutno u zahrady roky hlídané asi desetiletým mohutným německým ovčákem, který za sebou „tahá zadek“. Kluk sešel rychle a bohužel jsem přesvědčena, že jeho majitelé mu nijak léky, pohybem, kloubní výživou nepomáhají. Prostě TO patří k ovčákům a stáří… Pokud bych měla stejný pohled, rozhodně už Monty, Merlin ani Andělka nežijí. Proč lidé mnohdy věnují pozornost, lásku a péči jen štěňatům a aktivním psům?

Naše smečka čítá 8 psů a mohu napsat, že nejvíce času a pozornosti dávám každý den právě veteránům. 1) Ač máme velkou zahradu a jsou přes den stále na volno puštěni, s nimi chodím denně na vycházku – jejich tempem a podle jejich volby. Ano, někdy chtějí kluci k vodě, někdy je nohy tak bolí, že by kopec nedali, a tak chodíme po vesnici, což milují. Tolik zpráv, věcí a míst k označkování… Musím s nimi chodit, protože sami logicky necítí potřebu přes své bolesti chodit po zahradě. Vycházkami tak udržuji jejich svaly. Třeba Merlinovi zadní nohy drží jen svaly a ve chvíli, kdy by mu ochably, je konec… 2) Na naší pomalé vycházce máme spoustu mazlení, povídání si, psy během ní i češu, občas se zastavíme a kocháme slepicemi, jinými psy, ovcemi. 3) Merlin se jinak nevyvenčí, pohybem se mu dají střeva do pohybu a on je pak schopen se několikrát vyprázdnit, nedokáže se totiž kvůli kyčlím nahrbit, zatlačit… 4) Nevím, kolik společných dní máme ještě před sebou. Moc se bojím, že pro provázanost celé trojky pak během chvíle mohu přijít o všechny. Vše totiž trojka Monty, Merlin, Andělka dělá, prožívá leta spolu s neskutečnou empatií, láskou k druhému. V období, kdy Monty špatně chodil, přibrzdil své tempo Merlin a šel na vycházce vedle něj, a pak zase obráceně. Ano, možná bych někdy radši běhala s mladými psy, pořídila si psa na výcvik, vím, že to nyní nejde. Třeba jednou a možná také ne. Možná u nás vždy budou psi, kteří nabízejí něco jiného, než výkon a úspěch. Z pohledu některých lidí – prostě psi k ničemu.

Bez roky denně podávaných kloubních přípravků, výživy na míru by s námi už dávno nebyli, navíc berou léky - Andělka má nemocné srdíčko, Merlin štítnou žlázu. Myslím, že by mělo být i trestné coby týrání zvířete chování majitelů, kteří celý život dají psu jen nažrat a zajdou na povinné očkování bez toho, že by reflektovali péčí, výživou, léky na jejich měnící se potřeby. Ale to je vážně sci-fi, viďte? Zvlášť v konfrontaci s novými a novými kauzami týrání, množíren, kdy viníci nejsou (když konečně stanou před soudem) prakticky nijak potrestáni.

Počet opuštěných psích veteránů roste. Počet psů utracených pro (podle mého) banální zdravotní důvody (ty pro chování dnes necháme stranou) roste. Jen mladí a úspěšní si zaslouží pozornost? Jen ti perspektivní? Smutné, každý z nás totiž zestárne a může onemocnět. Jsem přesvědčená, že péče o staré, nemocné může přinést schopnost empatie, sebeovládání a „přibrzdění“ svých přání, představ a tempa. Děti by měly tedy stáří a nemoc potkávat. Měli bychom je učit, jak se k nim chovat. Nedávno jsem byla ve škole povídat si s dětmi o psech. Jak se k nim mají chovat doma, na ulici a seznamovala jsme je s příběhy pejsků, kteří u nás jsou, byli… Ano, byly tam i slzičky dětí, u fotek dočaskového beaucerona Beryho, který u nás umřel, jsem brečela i já, ale… Jsem hluboce přesvědčena, že děti mají vidět i cítit bolest druhých, jen tak si mohou zcela uvědomit následky některého chování…

Odmítáme ve svém životě vidět bolest, stáří, strach, smrt. Vytěsňujeme je ze své pozornosti, pokud se nás přímo netýkají. A pokud se objeví v našem životě, dětem povídáme bajky, kupujeme nové zvíře, prostě je „chráníme“. Před čím? Před životem?


Ne, vlastně mi to nepřijde smutné zamyšlení. Stačí se podívat do očí vždy vysmátého Montyho, na křehkou Andělku, která se každý den ztrácí o kousek víc a snad o ten kousek víc potřebuje mou pozornost. Ona, celý život nezávislý a sebevědomý rebel. Stačí se podívat do očí mého bájného jednorožce Merlina – nepochybuji, že při každém ulehnutí, vstávání, vycházce cítí bolest. Ale zatím mu stojí za to ji překonávat a být s námi. Ostatně, také denně cítím své plotýnky. To tak prostě je. A až jednou Merlin zůstane ležet na matraci, i když vezmu jeho obojek a vodítko, budu vědět, že bolest převážila nad touhou žít. A budu to respektovat, byť strašně nebudu chtít. Neumím si dny bez svých veteránů představit.

Dávají mi tolik, že jim to nikdy nemůžu splatit. Lásky, radosti i smíchu… Třeba minule – hluchá Andělka se někde na vycházce zapomněla (zase někde žrala h…), ale hluchého psa nezavoláte, že? Jenže Merlin a Monty ji se mnou nemůžou běžet hledat. S těžkým srdcem tedy ty dva nechávám stát samotné na cestě a běžím hledat Anču (a modlím se, aby okolo Merlina neběžel malý pejsek…) Andělku najdu ve vysoké trávě, ano žere, co jsem si myslela. Ve chvíli, kdy na ni sáhnu, jí málem vypoví službu nemocné srdíčko, vždyť mě neslyšela. Dojdeme zpátky k místu, kde mají být kluci – a je tam jen Merlin. Zmizel hluchý Monty… Situace se opakuje, jen moudře přivážu Andělku k Merlinovi. Monty je spokojený o kus dál v potoce. Když mě konečně zaregistruje, je v jeho očích: „Mámo, kde jsi byla? Ty ses mi ztratila…“

Prostě mi je s nimi báječně!
Krásné léto
Stanislava Čermáková    

cermakova@pespritelcloveka.cz
Úvodník aktuálního čísla Pes přítel člověka č. 8

Publikováno: 27.7.2018 12:05:29
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní