Pes se prý musí nechat očichávat cizími psy! Vážně?

Pro mnoho lidí jsou psi malého tělesného vzrůstu jen uječení, hysteričtí a notoričtí obtěžovatelé všech kolemjdoucích. Jejich páníci jsou okolím vnímáni jako strašpytlové přehnaně se bojící o své malé poklady či bezohlední blázni neschopní své mini psy přivolat a vůbec mít pod kontrolou. Stále častěji ale potkávám majitele, kteří si snad vůbec neuvědomují, jak křehké tělo i duši jejich pejsek má a místo aby za něj přemýšleli, chránili jej, vystavují ho rizikům ohrožujícím nejen zdraví, ale i život… Na vycházkách velmi často potkávám majitele jorkšírků a malých bílých psů neidentifikovaných plemen. Volají: „On nic nedělá!“ a se smíchem sledují svého mini miláčka mířícího na volno ke mně a mým psům. Možná by to mohlo být úsměvné, milé, kdyby po mém boku nekráčel moskevský strážní pes, kříženec středoasiata či kříženec rotvajlera. Vždy mě v takovou chvíli napadne: JAK TO, ŽE SE O SVÉHO PSA NEBOJÍ? Pominu-li otázku, jak mohou takto věřit mým (tedy pro ně neznámým a cizím) psům, zbývá mi prostý fakt tělesné velikosti mých obříků. Prostá fyzika a zdravý rozum. I kdyby 90kilový moskevák láskyplně pohladil svou tlapou tříkilového psíka, přinejmenším mu způsobí bolest, nicméně může dojít i k fatálnímu úrazu. Znám případ, kdy rotvajler jediným praštěním náhubku zabil jorkšíra… Pouštějí tito majitelé (a nyní zcela ponechávám stranou jejich bezohlednost vůči okolí) tedy třeba své malé děti do hospody mezi opilé návštěvníky?

Psychopaté mezi námi…

Bohužel jsou a bude jich přibývat. Oněch „znalců psích duší“, „psychologů“, „koučů“, které majitelé psů potřebují pro možnost zbavit se své zodpovědnosti, povinnosti psa vychovat. Jeden z nich například radí majitelům psů, kteří se občas oženou po psech, kteří je očuchávají, podržet je, nastrčit jejich zadek k ostatním psům, aby si je mohli očichat. Majitel je má povzbuzovat, uklidňovat. I z této „rady“ jsem stále více přesvědčena, že ve své podstatě nenávidí psy, neustále s nimi soupeří a snaží se je zlomit.

Ze života: Tuto situaci chtěla navodit slečna s fenkou pudlíka, které to také právě pan Běsný poradil. Nechala jsem její pudličku podržet jiným, slečnu chytla za hlavu a chlácholivě na ni mluvila a zezadu měl přijít muž a poplácat ji po zadku. Reakce slečny byla velmi rychlá, nečekala ani na první kontakt, vytrhla se mi a vykřikla: „Ona je jako já, já to taky nechci!“
Proč by si ono očuchávání od každého psa měl nechat líbit každý pes? Vždy je to přece o situaci, velikosti, temperamentu psa. I pes MÁ PRÁVO CÍTIT STRACH, BOLEST, nikoli jen hrůzu z pána, že se vždy musí podřídit všemu a všem! Navíc získá takto jednou informaci: VŠE SI MUSÍM ŘEŠIT SÁM, PÁN ZA MĚ NIC NEŘEŠÍ, NECHRÁNÍ MĚ, NEŘEKNE MI, CO MÁM DĚLAT. A tak vzniká ono – můj pes si druhé psy vybírá. Ano, na základě svých zkušeností, strachu, chvíle, ale nemáte to mít ve svých rukou JEN vy? Nemáte (nejen) svého malého psa chránit, klidně vzít do náručí a odehnat cizího psa, o němž nic nevíte a který se k vám řítí?

Kompletní článek Stanislavy Čermákové nejen o výchově malých psů najdete v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 9, které je nyní v prodeji.


Publikováno: 10.9.2018 14:15:45
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní