Pět nejčastějších chyb při práci se psem

Tradičních 14 dní na výcvikovém táboře inspirovalo šéfredaktorku našeho časopisu Pes přítel člověka a v novém čísle č. 9 tak představila našim čtenářů 5 nejčastějších chyb, které na place viděla. Dalších pět najdete v připravovaném čísle 10. Tento úvodník vám zde přinášíme v nezkrácené podobě, věříme, že inspiruje mnohé. A děkujeme za vaše ohlasy na něj, které nám již nyní dorazily do redakce.

1. Absence vztahu mezi některými majiteli a jejich psy

Neumím, a snad radši ani nechci, si představit sebe v pozici psa, jehož majitel jej „nevidí, neslyší, necítí“. Psa, který se od prvního dne tak snažil navázat kontakt, získat informace, pozornost, pochvalu, pohlazení… A NIC z toho nepřišlo. Nevím, proč si tito lidé psa pořídili, co od něho očekávali, co byli připraveni nabídnout. Dnes po x letech života JEN vedle sebe a neustálého přetahování říkají tyto věty: „On mě snad nevnímá.“ „Tahá mě na vodítku.“ „Všichni a všechno je pro něj důležitější než já.“ „Neposlouchá, a když ho pustím z vodítka, uteče.“

Jistě se najde někdo, kdo dá jejich psa na dlouhou šňůru a xkrát s ním škubne (jakože asi přivolání), jiný „odborník“ poradí halti ohlávku či různé typy obojků. Všichni ale takto řeší vlastně jen jediné – aby majitel svého psa fyzicky snadněji ovládl. Přitom základ skutečného řešení je v odpovědi na jednoduchou otázku: není toto chování psa jen logickým důsledkem faktu, že na pomyslném konci vodítka pro psa prostě NIKDO není?

2. Neschopnost psa odměnit ve správnou chvíli

Druhý den po seznámení se s pravidly správné pochvaly (a to nejen její podoby, ale i chvíle, kdy má přijít) se na place věnujeme výhradně jen „zrcadlení“ odměn druhých. Skupinka tedy sleduje postupně výkony svých členů (a je jedno, o jaký cvik či necvik se jedná) a komentuje, zda a proč přišla odměna pro psa správně či nikoli. Najednou si všichni poprvé jasně uvědomují, kdy svému psu dali pamlsek v nesprávnou chvíli: pes neseděl, jak měl, po přivolání na ně vyskočil, podal jim packu… a najednou jim je jasné, pročpak řeší třeba obtěžující vyskakování svého psa. Jeho škrábání, kterým si vynucuje pamlsek. Neklid a neschopnost vytrvat v pozornosti po přivolání vsedě před psovodem. Náprava téměř jakéhokoli chování psa nespočívá tedy v žádné „a´la metodě“, škubání, křiku, ale je jen O POZORNOSTI člověka, jeho klidu i rychlosti odměnit psa ve správnou chvíli.

Mám radost, když mi pak lidičky sami hlásí třeba: „Teď jsem ho odměnil špatně, nebo pozdě, nebo za jiný cvik…“ Se správně zvolenou odměnou, ve správnou chvíli pak přece již SAMI zvládnou vše, získají-li tuto schopnost sami uvažovat nad SVÝM chováním, nikoli chováním svého psa.

3. Špatné chválení psa

Možná si říkáte: „Co může být na chválení psa špatné?“ Nejde tedy jen o nesprávnou chvíli, to už jsme si řekli výše, ale o velikost, intenzitu oné pochvaly. Někteří majitelé řeknou psu „hodný“ takovým způsobem, jako by řekli „bankrot“.  Chybí tam emoce, radost, energie. To, co změní jakékoli námi zvolené slovo na POCHVALU. A druhá skupinka zase chválí psa tak jásavě: „Ty jsi ale hoooodnýýýý pejšááánek, štěnííítko moje roztomilé, nejšikovnějí, nejsladší, Pusinko“. Být jejich psem tak po chvíli zaklapnu uši a kašlu na ně. Pokud by tato emotivní pochvala přišla po sérii cviků, po mega obtížném novém cviku, či na závěr celého cvičeni, proč ne? Ale pokud přichází u dvouletého psa po obyčejném „sedni“, vede k jedinému: pes většinou tuto chválu neusedí a vstane, vyskočí, anebo se začne rozhlížet po něčem zábavnějším, než je jeho majitel s pochvalou, kterou slyší xkrát za den za každou maličkost. A u psů, kteří řeší druhé psy, většinou následuje atak psa v nejbližším okolí… Říkám tehdy příměr, který snad všichni pochopí a pamatují si: „Jistě, když dítě poprvé vědomě použije nočník, proč tam neudělat toto divadlo, ale jásat u 17letého puberťáka, že použil záchod…“ Pochvala má mít tak nejen svůj správný čas, ale i přiměřenost!

Všimla jsem si také, kolik majitelů necítí, jak jejich pochvala, pohlazení či poplácání ve skutečnosti na psa působí. Jak je tedy vnímá ten, komu je určena – tedy jejich PES. Pohlazení může být krátké, ale přesto uklidňující. Nebo naopak vybízející k rychlejšímu výkonu psa. Vše je JEN o energii, kterou do každého dotyku dáte! Ač to dělám nerada, někdy jsem nucena si psa půjčit a ukázat majiteli, co mám na mysli, co dělat… U x psů, kteří vyjíždějí po okolí (lidech, psech) jsou pak majitelé překvapeni, že psům sice dám razantní povel na zaujetí polohy, kterou nejlépe zvládají – „sedni“ či „lehni“ –, ale pak je pouhým hlazením zklidním tak, že najednou nereagují na své okolí, ostatní psy, lidi, přepnou jen na mě a mnozí i v onom ruchu usnou. Vždyť jak náročný a vyčerpávající musí být psí život vedle člověka, který psa svým chováním naučil jediné: musíš vše řešit sám. A tak unavený pes „vyjíždí“ po psech, lidech a je stále unavenější, stále více znejišťován chováním svého naprosto nečitelného majitele. Pak přijde někdo, kdo mu v klidu řekne, co má a musí udělat, dá mu klid i jistotu a pes konečně nemusí řešit NIC. Ta úleva!

4. Nedělej to, nevrč, nečuchej, neskákej, neštěkej – NE, NE, NE!

Často neslyším první dny od majitelů k jejich psu prakticky NIC jiného než NE. Někdy zazní nějaký povel, možná nějaká pochvala, ale nejvíce jsou to slova začínající NE. Tolik negace. Tolik výkřiků, kterým pes nerozumí a stále přitom sledujete chování majitele označitelné jako POKUS a OMYL. Prostě někdy to vyjde, někdy ne. Někdy pes lépe zareaguje, někdy hůře. Bože, jak jsem unavená jen coby pozorovatel, a co teprve chudák jejich pes! Co místo neustálého okřikování – ne a ne – říci psu jasně a čitelně, co po něm chci? Co udělat z neúspěšného a stále okřikovaného „hráče“ toho, který ví, co má dělat, jaká jsou pravidla, a je pak za splnění známého a naučeného také pochválen a hra s námi jej tak začne bavit? Co si uvědomit, že pes není náš protihráč, kterému hlídáme každou chybu, ale náš spoluhráč, kde každá jeho chyba je i tou naší? Co udělat vše proto, aby chybu prostě udělat nemohl a mohl cvik udělat JEN dobře a být pochválen?

5. Špatná hra, žádná hra

Vždycky jsem si myslela, že hra se psem je pro každého něco přirozeného. Jeden z důvodů, proč jsme si psa pořizovali… Pro radost, pro vzájemnou hru. Bohužel, velmi mnoho lidí si dnes se psem prostě neumí hrát. Pořídí mu x hraček, kterých si buď pes po čase přestane všímat, anebo u některých plemen (border kolie) se pes hračkami zabaví a odmění sám. Člověka obě tyto skupiny psů pak již nepotřebují. Každý pes, jakkoli starý, se může naučit si hrát! Opravdu každý bez ohledu na své dosavadní zkušenosti! Nezáleží pak ani na hračce – není to o její kvalitě, ceně! Je to jen o tom, kdo ji bude držet v rukou, kdo jí dá přitažlivost, „živost“, kdo z ní učiní atraktivní předmět k vzájemné hře. Proč je tedy hra pro mnohé majitele (NIKOLI TEDY PRO JEJICH PSY) tak obtížná a nemožná? Protože hra předpokládá jistou empatii, schopnost zaujmout druhého a v případě malých dětí a zvířat i schopnost ze začátku respektovat, co je pro ně zajímavé! NIKOLI nabídnout JEN NAŠI PŘEDSTAVU!

Těch věcí, chování, faktů, které mě zarazily, překvapily, je jistě mnohem více. Tak zase příště!

Žádný jiný živý tvor není tak vstřícný k člověku, tak odpouštějící, tak stále připravený ke spolupráci a k novému začátku jako PES.

Tisíckrát jsem už smekla před odvahou psů znovu uvěřit lidským rukám, slovům a slibům. Před naprostou důvěrou, kdy i přes svou bolest a strach stále stojí po boku svého člověka. Před neskutečnou něhou, s níž jsou schopni (všichni bez rozdílů!) přijmout další živé tvory, pokud sami žijí v klidném, láskyplném domově s jasnými pravidly a hranicemi. Před stálou připraveností jít s námi do všech našich nápadů, vylomenin, her, do všech dveří, které pro ně otevřeme. Před schopností zcela upozadit své zájmy, svou přirozenost, touhy. Obdivuji psí nenáročnost – jak málo jim stačí k radosti, jak málo jim stačí k respektování člověka. Za jak málo dokáží dát celý svůj svět!

Obdivuji psy, každého jednoho z nich. Každý z nich všechno toto v sobě má a stále nabízí. Sice mi je záhadou, čím jsme si my, lidé, takového parťáka a průvodce životem zasloužili, ale vždy za toto štěstí budu vděčná. Kéž si psy pořizují jen lidé, kteří je vnímají stejně – pak bude dobře všem majitelům i všem psům!

Díky Monty, Merline, Buráčku, Andělko, Dárečku, Škubánku a Hepinko! Díky i těm mým psím dušičkám, které už na mě čekají kdesi a je mi jedno, kde… 

Stanislava Čermáková

cermakova@pespritelcloveka.cz

Publikováno: 11.9.2017 11:22:49
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní