Středoasiat není jen „větší pes“, border kolie není jen „černobílý pes“…

Kdysi jsem se na výcvikovém táboře vsadila, že kozu pasoucí se u jedné z chat vedle cvičáku naučím za týden jít po stopě. Stalo se. Můj potkan aportoval, jezdil se mnou denně autobusem do školy, náš kocour aportuje, umí sedni, lehni… Jistě znáte velké množství zvířecích druhů ne zcela typických pro výcvik, které bravurně běhají přes překážky, splní x povelů, umějí mnoho triků… Ano, v té době jsem měla pocit, že prostě naučit lze kohokoli cokoli, v čem by měl být problém zvláště pak u psů?

Dnes jsem hluboce přesvědčená, že všechny psy člověk může a má naučit základní poslušnosti, aby nebyli nebezpeční, obtěžující, nezvladatelní. Aby si nevšímali na procházkách cizích lidí, psů, kteří si nevšímají jich, ale… Ale mnoho dnešních problémů v soužití se psy, mnoho nezvladatelných psích „agresorů“, psů se separačních úzkostí či s nálepkou dalších „odchylek“ od představ či běžného chování vzniká jen díky NEZNALOSTI a absenci POKORY u lidí. O psy prostě vůbec nejde. Koza či kráva byly šlechtěny na vyšší dojivost, rychlý růst, lepší maso, ale pes napříč plemeny nemá obecně jen JEDEN typ chování podporovaný výběrem chovatele. Téměř každé plemeno mělo jasnou definici povahových vlastností a pracovních dovedností (ty vzhledové nejsou nijak podstatné, jsou snadno ovlivnitelné, poměrně rychle měnitelné a pro nás teď i nepodstatné). A selekce trvala ne pár vrhů či generací, ale dlouhá desetiletí i staletí. Velmi tvrdá selekce, v našem prostředí a době pro někoho naprosto nepředstavitelná, pro některé nepřípustná, ale jen díky ní odváděli psi práci, pro kterou byli chováni. Jen díky ní mohli přežít a stali se pomocníkem člověka. Kupříkladu takový středoasijský pastevecký pes staletí hlídal stáda, bránil je na základě svého vlastního rozhodování, byl nucen se sám o sebe starat. Ano, musel respektovat lidi ze své vesnice, rodiny – respektovat, nikoli aportovat, poslouchat na první dobrou. Tvrdit tedy dnes, že díky „socializaci“ můžete a máte mít asiata na volno v parku, aby chudák netrpěl samotou (byť se svou rodinou) a mohl si hrát s cizími psy a lidmi, je nejen mylná, ale vrcholně nebezpečná! Border kolie také není jen roztomilý černobílý pes, ale především pracovní pes.

Ostatně jak píše skvělá Carol Priceová: „Nejlépe si přítomnost pracovního instinktu u border kolie představíte takto: kdyby byla border kolie jako plemeno cukrový špalek a vy byste ho přelomili, tak ať byste ho zlomili na jakémkoli místě, byly by v něm pracovní instinkt a pracovní chování vždycky vidět. Tak silně je totiž má tento pes zakořeněné v genech. Majitelé leckdy žasnou nad tím, že u některých psů jsou tyto instinkty a chování velmi aktivní a intenzivní, zatímco u jiných – někdy i sourozenců ze stejného vrhu – jsou spíše geneticky utlumené (a právě tyto rozdíly, které se u tohoto plemene vyskytují dost často, dokážou člověka zaskočit.) Může se totiž stát, že u jeho první kolie, nebo i několika kolií po sobě, se pracovní instinkt, osobnost a chování projevují jen minimálně – ba téměř zanedbatelně. A jelikož jsou to tak příjemní společníci, začne si myslet, že to je „kolií norma“ a že všechno, co se vykládá o tom, jak mohou být tihle psi problémoví a těžko zvladatelní, je nesmysl… Pak ale jednoho dne dostane úplně jinou border kolii, takovou, která má pracovní instinkty a chování na genetické stupnici daleko výš – nebo je dokonce přesahuje! Najednou má doma psa, jehož smysly jsou natolik vystupňované a „sociální mozek“ natolik nefunkční, že se zmítá v neustálém víru strachu a zmatků, jakmile vykročí ven do světa za dveřmi. A prásk! Majiteli se rázem otevřou oči. Pokud máte takovou border kolii, můžete si být jisti, že nejste sami. Spousta těchto odchylek u pracovní osobnosti i sociálního chování psa souvisí nejen s individuálním chovem, ale i s komplexnější problematikou toho, jak nebo proč se jeho instinkty geneticky zapnuly s mnohem větší intenzitou, zatímco u jeho sourozenců se to nestalo. Myslím si, že v evoluci psích plemen se stává velmi často, že se někdo rozhodne pro určité genetické rysy, které u psa nejvíc oceňuje nebo vyžaduje pro konkrétní pracovní účel, a po nějaké době zjistí, že s nimi souvisí i určitý typ genetické osobnosti. Dříve se předpokládalo, že geny u jakéhokoli živočicha jsou prostě statickým souborem rysů a vlastností, které jsou předávány podle stále stejného vzoru z jedné generace na druhou, dnes víme, že jsou mnohem složitější.“

Také si pamatuji dobu, kdy jsem chtěla dokázat, že mohu umět se psy mnohé – prostě naučím trik, složím zkoušku s tím a tím plemenem, navzdory danému, ale byla to jen pro plemeno příslovečná medvědí služba. I to je důvod, proč se svým moskevákem neskládám žádné zkoušky, ač by to nebyl problém. Dávat tak lidem vzkaz, že je ideální na výcvik a zvládne vše? Že je to stejný pes jako čivava, jen trochu přerostlý? Lidé totiž neuvidí, kolik je za tím práce, důslednosti a zodpovědného chování. A je mi jen strašně smutno, když sleduji, jak se rozhodčí na výstavách s jedinci tohoto plemene mazlí, jak někteří jedinci nehlídají, milují cizí lidi… A to hned ze dvou důvodů: proč si pak pořizovali moskeváka, plemeno šlechtěné na hlídání, na samostatnou obranu majitele a jeho majetku? A druhý důvod je podstatnější – mnoho lidí si pak koupí moskeváka pod dojmem líbivého mazlivého psa milujícího vše a jednoho dne v jeho třech letech zůstanou zírat na mordu plnou pěny, která si podá cizího psa, člověka či upozorní někoho v rodině, kdo je pánem. A kdo na podcenění výchovy a nerespektování daného doplatí, netřeba psát… Dnes je to hra na dokonalé soužití dobráckých psů, hra, na jejíž druhé straně jsou denně usmrcovány miliony zdravých psů, kteří měli jen projev ne podle něčích představ. Psů, kteří se možná projevili, chovali jen tak, jak po nich člověk staletí chtěl. Existuje tolik plemen, že si z nich opravdu vybere každý – ne podle vzhledu, ale jen na základě svých reálných možností! Na světě je tolik psů hledajících domov ve věku, kdy už jasně vidíte povahu, předpoklady, nároky! A především – ne každý člověk má mít psa. Živořit a trápit se je něco jiného než žít spokojený život vedle člověka, který psa „vidí a cítí“. Vzájemné pouto vstřícnosti, empatie a lásky se psem je jedinečné!

Stanislava Čermáková, úvodník Pes přítel člověka č. 10
cermakova@pespritelcloveka.cz

Přátelé, klidně sdílejte, budu ráda.
Už mám plné zuby opuštěných, utracených, nešťastných stovek, tisíců psů naprosto skvělých povah, povah, která jsme v nich roky, staletí utvrzovali, kteří neuspěli v dnešní době "sluníčkových představ psů podle jedné šablony, představy". Bude jich, bohužel, jen přibývat - co se postavit těm nesmyslům, hlouposti, neznalosti, arogance, nedostatku pokory alespoň sdílením? Pro každého jedno psa, kterého si někdo pak nekoupí jen na základě fotek, za každého jednoho majitele, který řekne, hmmm, ale já mám pastevce, proč po něm mám chtít toto... to za to stojí! Díky!

Na fotografii je plemeno malak. Po celá staletí byl tento majestátní pes využíván jako pastevecký a strážní u stád ovcí a koz před predátory – vlky nebo zloději. Toto staré plemeno jsme vám představili právě v PPČ č. 10.

Foto: archiv I. Cvetkovice

Publikováno: 1.10.2018 10:12:21
Kategorie: Ostatní
Rubrika: Ostatní