Kanaánský pes – znáte jej?

Je to prastaré psí plemeno a jeho historii, ale i velmi zajímavou současnost jsme vám představili právě v novém čísle PPČ č. 9. Psi stejné kosterní stavby a stejného vzhledu existovali podle archeologických vykopávek na Středním východě již 10 000 let až 5000 let před naším letopočtem. Je jedním z devíti nejstarších plemen psů vůbec spolu s plemeny karolínský pes, australský dingo, basenji, mexický a peruánský naháč, původní americký indiánský pes, indický párijský pes, alopekis a novoguinejský zpívající dingo (Heimbuch).

Kanaánský pes je pes. To znamená, že není vlk, není šakal, není liška, není hyena, není dhoul, není dingo… Myslím, že když mu v Izraeli vybírali jméno kanaánský pes (v originále Kelev Kanaani, kde kelev = pes nebo srdce), cítili, že je třeba zdůraznit skutečnost, že toto stvoření není divoké zvíře, ale je to pes. Při prvním setkání s kanaánským psem si totiž možná nebudeme úplně jistí, zda to je, či není divoké zvíře. Chová se i voní jinak než pes, jak ho známe u nás v Evropě.
Vyjímečný materiál o plemeni dodnes žijícím divoce doprovází i poutavý příběh, který pro nás stejně jako ostatní materiály připravila PhDr. Kateřina Jančaříková.

Moje přítelkyně Emily Romanov, která žije v Americe, se se svou první fenkou kanaánského psa setkala v roce 1971. Poprosila jsem ji, aby mi vyprávěla jejich příběh. A ona odepsala: „Budu ti ho vyprávět, ach, jak já ji milovala!“ Souhlasila také s jeho publikováním.
Emily bylo tehdy 17 let a žila v kibucu Merchavia, který leží v blízkosti města Afula v Izraeli, kde – tak jako mnoho mladých lidí s židovskými kořeny – hledala sama sebe. Z cizinců v kibucu byla nejmladší. Trávila hodně času se zvířaty, její hlavní pracovní náplní bylo dojení krav. Jednou v zimě se všichni dobrovolníci z kibucu vypravili na túru do kopců za kibucem. Když už se vraceli zpět a sestupovali ze skal, objevilo se na stezce malé štěně, bylo očividně opuštěné a hladové.
Vedoucí výpravy vydali příkaz: „Nikdo se ho nedotýkejte! Je to divoký pes, určitě je nemocný, mohli byste se nakazit!“ a hlídali, aby všichni prošli okolo štěněte. Emily se tehdy rozplakala, štěně se na ni, když šla kolem, tak zvláštně podívalo…
Ten večer měla Emily službu u krav. Nemohla na štěně a jeho pohled zapomenout. Rozhodla se, že až podojí, vydá se s nějakým jídlem zpět do kopců, aby štěně alespoň nakrmila. Ale než práci dodělala, zavolal na ni kamarád, který ji viděl plakat: „Emily, pojď se podívat, kdo to tu žere na dvorku kravské lejno!“
Ano, bylo to ono štěně – fenečka. Špinavá, vyzáblá, plná blech, klíšťat, bříško nafouklé od škrkavek. Ušla po stopě více než dva kilometry, což byl na věk 6–8 týdnů velký výkon. Emily se sklonila a vzala ji do náručí. A dostala „pravou voňavou štěněcí pusu“.
„Kateřino,“ píše Emily po více než 40 letech, „ještě teď si vybavuji každý detail toho okamžiku.“

Jak dopadl jejich příběh? A co láká některé na cestě vedoucí k „ochočení“ psa v dnešní době? Více v našem časopise Pes přítel člověka č. 9, které je právě nyní v prodeji!


Publikováno: 1.9.2015 11:47:21
Kategorie: Plemena psů
Rubrika: V. skupina