Hrozba zvaná divočák

Divoká zvířata jsou obyčejně plachá a člověku či obytným zónám se většinou vyhýbají. Pokud jsou však přemnožená anebo z různých důvodů ztrácejí přirozenou plachost, může dojít ke střetu s člověkem nebo domácím zvířetem, jak se stalo nedávno v lokalitě Černý Most v Praze. Tři případy, z toho dva skončily tragicky. Kdo je viníkem? Přinášíme vám příběhy majitelů postižených psů a vyjádření mysliveckého hospodáře.

Ilustrační foto: M. Zámečník

Jezevčice Bora – příběh první
V červenci roku 2015 jsme se v odpoledních hodinách s manželem a naší osmiměsíční fenkou trpasličího drsnosrstého jezevčíka Borou rozhodli, že půjdeme na procházku do lesoparku na Čihadla. Byl krásný letní den, nic nenasvědčovalo, že by se nám odpoledne mohlo tragicky změnit. Šli jsme po cestě na okraji bytové zástavby na Černém Mostě směrem k nově postavené obytné zóně Rajský Vrch. Pomalu jsme se stáčeli na lesní cestu vedoucí podél lesíka a míjeli ceduli, která nás informovala, že se nacházíme na jednom stanovišti naučné stezky Prahy 14, na stanovišti s číslem 10-Čihadla – na tento název nikdy nezapomeneme...

Francouzská buldočka Bibi – příběh druhý

„Vezmeme dnes holky ke cvičáku na Čihadla?“ Tato věta rozhodla o tom, že od 21. září má naše smečka o jednoho člena méně…
Po práci jsem potřebovala vyčistit hlavu, projít se a proběhnout pejsky. Proto jsme šli na procházku na Čihadla, což je kousek přírody v Praze mezi Černým mostem a Hostavicemi. V roce 2008 došlo k její revitalizaci, kdy zde vznikla cyklostezka, můstky a cestičky pro pěší, což je na odpolední nebo víkendovou procházku místo téměř ideální.
Máme francouzské buldočky. Jsou vychované, lidí a psů si nevšímají, nejsou nijak agresivní, ani žádní lovci. S přítelem jsme šli po cestě, povídali si, pejsci pobíhali kolem nás. Stále jsme je měli na dohled, od cesty nikdy moc nevzdalují. Bylo už pozdější odpoledne, takže už jsme potkali jen pár dalších pejskařů a cyklistů, jinak byl v lese klid. Když jsme míjeli dřevěnou lávku vedoucí k Hostavicím, uslyšeli jsme praskání větví a dusot. Krve by se v nás nedořezal...

Stafordšírský bulteriér Teemo – příběh třetí

Už dvacet let chodím venčit své psy do míst, kde kousek za sídlištěm, hned za domy, začíná prostor, které Praha 14 nazývá relaxační zónou. V sobotu 8. října tomu nemělo být jinak.
Ráno jsme se vydali známým směrem, přešli jsme lávku za paneláky a vydali jsme se na Čihadla, odtud do Hostavic, podél potoka do Kyjí a zpět na Černý Most. Tato trasa má bezmála 7 kilometrů, psi se vyběhají a všichni jsme spokojeni. V místě pár metrů od domů došlo k příhodě, která se mi navždy vryla do paměti. Můj stafordšírský bulteriér Teemo poodešel pár kroků ode mě, sešel z cesty ke křoví z náletových dřevin, a v tom se to stalo. Ozval se řev a Teemo zmizel v houští. Polekaně jsem k sobě vzala fenku Grace a začala křičet. Co se dělo uvnitř křoví, se nedá popsat. Už vím, jak vypadá peklo, a vím, co to je mít skutečně strach. Z nitra křoví se ozýval řev, dusot, rány...

Co dělat při setkání s divočákem?
Co má dělat pejskař, když se potká někde v lese s divočákem? Jak se zachovat v případě jeho útoku? Jak ochránit sebe i svého psa? Na to jsme se zeptali mysliveckého hospodáře Petra Slaby.

Příběhy i článek najdete v čísle 12, které je právě v prodeji!


Publikováno: 29.11.2016 9:26:22
Kategorie: Výcvik a sport
Rubrika: Myslivost