Klasické stopování versus mantrailing

„Výcvik pachových prací obecně má svá neměnná pravidla, ale u mantrailingu jsou přece jen určitá specifika, která je třeba vzít v úvahu. Před několika týdny navštívil náš tréninkový víkend zkušený policejní psovod, který se pachovými pracemi intenzivně zabývá, a metoda mantrailingu ho velmi zaujala. Zavzpomínal přitom na vyprávění starších instruktorů z policejních výcvikových středisek, kteří jim vysvětlovali například dostihovou stopu využívanou u pohraniční stráže, policejní výcvik před několika desítkami let, kdy jejich biblí byla kniha pana Eise, nebo dodnes fungující TART. Našel tak mnoho společných činností, které se policejní psovodi opětovně snaží aplikovat do výcviku pátracích psů. Shodu jsme našli v tom, že prioritní roli při výcviku hraje rozvoj motivace, koncentrace a pravidelnosti, kde pes postupně získává jistotu v tom, co umí a dělá. Postup od jednoduchého k složitějšímu platí všude a pořád. Podstatný rozdíl, který si však policisté většinou nemohou dovolit, je čas. V čem jsme ale tedy našli ten největší rozdíl?" I tak zní jedna z mnoha otázek, kterou si v novém článku nejen o mantrailingu klade Luboš Satora. A v novém čísle PPČ 5 přináší i DESATERO, které by měl znát každý psovod, nejen ten věnující se mantrailingu!

„Při výcviku policejních pátračů nemají psovodi dostatek času na to, aby nechali psa samostatně a po svém řešit konkrétní situace, do kterých se při práci na stopě dostává. Proto psům většinou „vysvětlují“, jaké řešení dané situace od nich očekávají. Problém je tak v pochopení základů tréninkového procesu, a také v práci s konkrétním plemenem.
Když policista viděl u Chooca jeden z jeho prvních „firetrailů“ (počáteční, tzv. horká stopa, kdy už štěně odbíhá pouze od pachovky), kde Chooco v euforii z hledání, kdy běžel sám, bez psovoda, přeběhl ukrytého kladeče, pak se zarazil, znejistěl, chvíli pobíhal, a pak se sám vrátil a kladeče našel, mi řekl: „Takže, vy to trénujete metodou pokus-omyl. To já bych ho na stopě udržel pamlsky nebo stopovačkou a korigoval bych ho tak, aby hned na stopě pracoval co nejpřesněji“. Právě v tom je základní rozdíl – že jsme zvyklí psovi většinou vysvětlovat, co vlastně po něm chceme a pleteme se mu do toho, čemu pravděpodobně nikdo zatím nerozumí.  Optimální způsob sledování pachové stopy si totiž každý pes buduje sám. Psa není potřeba učit, jak má pachovou stopu sledovat, což je pro některé psovody nepřekonatelný problém. Psa je potřeba postavit vždycky před takový problém, který je schopen v dané fázi výcviku sám vyřešit. Chceme-li po psovi, aby pracoval na stopě samostatně, musíme ho té samostatnosti od začátku učit. Optimálně tak, aby si troufl pracovat třeba i proti vůli a snaze psovoda. U mantrailingu chceme po psovi jenom tu jednu jedinou věc, a to je co nejrychlejší nalezení hledané osoby. Postupným tréninkem tedy rozvíjíme jeho absolutně přirozenou schopnost ulovit si potravu, tedy přežít. Tento přirozený instinkt je u mantrailingu aplikovaný do snahy o nalezení konkrétní hledané osoby. Pokud se nám správným postupem tréninku podaří vybudovat v psovi „závislost na práci“, tedy mít z něj stopařského workoholika, máme vyhráno.“


Celý obsáhlý a hlavně velmi srozumitelný a přínosný článek NEJEN o mantrailigu krok za krokem najdete v našem časopise Pes přítel člověka č. 5, které je ještě v prodeji!

Foto: Ve druhé fázi kladeč odbíhá za překážkou.

Publikováno: 3.5.2017 11:37:40
Kategorie: Výcvik a sport
Rubrika: Záchranářský výcvik