Povzdech mantrailera

„Měl bych mít radost. Několik kynologů mi volalo: „V novém návrhu zkušebního řádu IRO je konečně část věnovaná mantrailingu. Tak ses dočkal, budete mít svoje atesty. A oficiální.“ Radost nemám. Černé tušení se naplnilo. Sportovní bodování, rozhodčí zná průběh stopy a podmínkou je klasická poslušnost. Z mantrailingu se tak stane pouze další kynologický sport, jehož hodnocení se přizpůsobilo tomu, co už všichni znají z jiných disciplín a prakticky se tím vyřadí ti, pro které byl mantrailing stvořen – bloodhoundi. Chápu současný trend, který je nejen v kynologii, založený na porovnávání se mezi sebou, na úspěchu, titulech, soutěžení, mistrovstvích všeho druhu a všech. Pokud je toto cílem, je asi všechno v pořádku. Pokud má být ale cílem mantrailingu praktické hledání pohřešovaných osob, nelze s tím souhlasit. Proč?“ Tak začíná článek Luboše Satory v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 1, které bude ještě dva dny v prodeji… „Motivovaný a koncentrovaný pes, samostatně pracující, bez pomoci psovoda, a vyrovnaný zkušený psovod, který umí číst svého psa, tvoří tým, který je schopen sledovat pachovou stopu hledané osoby v jakémkoliv prostředí, za jakýchkoliv podmínek tak dlouho, dokud pes pachové částice hledané osoby v prostoru nachází. Naším cílem je, aby pes pochopil základní princip práce na stopě: čichni si k něčemu, co patří hledané osobě, sleduj její pach, který na trase najdeš a na konci za to dostaneš zaslouženou odměnu.“


„Aby to pes správně pochopil, dáváme mu na začátku všechny možné „pomocné berličky“, které potřebuje k tomu, aby tento postup správně pochopil. Jakmile to pes začne prakticky chápat, postupně mu tyto berličky bereme. Tj. už nevidí odbíhat kladeče, odchází jenom od pachovky, správnou míru emocí musí navodit psovod a ne odbíhající kladeč, posilováním priority hledaného pachu pes postupně přestává vnímat různé druhy vyrušení, od všech pohybujících se osob, objektů, veškerých zvuků, světel a všeho ostatního, co by ho mohlo na trailu od práce vyrušovat. Měl by umět ignorovat chování psovoda, který s ním sem tam někdy nevhodně manipuluje. Psovod by tak měl být skutečně pouze zbytečná kotva na konci stopovačky. Bohužel největší chybou, kterou děláme, je, že se snažíme psovi v práci neustále, všemožně a často zbytečně, nevhodně pomáhat. U „fire trailů“ psovod vybíhá od pachovky dřív než pes. Pes se odchýlí od stopy, ale psovod jde tvrdošíjně ve stopě, kterou zná a psa ke kladeči dovede. Příkladů je nespočet. Pomáháme tak psovi nejenom vědomě, ale co je hlavní problém, i podvědomě. Mnohokrát jsme se všichni určitě přesvědčili, že pes nás umí číst mnohem dřív a lépe než my jeho a umí toho náležitě využívat ve svůj prospěch. Velmi rychle se naučí spoléhat na to, že mu v práci pomáháme. Jako inteligentní tvor pak využívá a později i vynucuje tuto pomoc nejenom od psovoda, ale také v tréninku od jeho doprovodu, na soutěžích od rozhodčích, zkrátka od všech, kteří o průběhu stopy něco ví. Když to zjednodušíme, je toto ta poslední pomocná „berlička“, kterou psovi při práci dáváme, aniž bychom si to uvědomovali. „

Kompletní článek najdete v Pes přítel člověka č. 1.


Publikováno: 16.1.2018 12:35:35
Kategorie: Výcvik a sport
Rubrika: Záchranářský výcvik