Zvládnu to?
Tři dny před startem mi astma hlásí, že na něj nemám zapomínat a tak si říkám, jak já to můžu ujít, když si musím čtyřikrát „dejchnout“, abych vůbec mohla ráno začít učit. Nevzdám to!!! Léky zabraly a den před odjezdem už dýchám bez potíží.
Hlavou se mi honí myšlenka, zda se nepřeceňuji, zda na to mám, abych to ušla. Sice jsme letos v létě s Honzou „potrénovali“, ale naše výlety byly jen kolem 25 km. A ujít 42 km!? Mám také obavy, abychom se stihli vrátit do tmy. Krajinu neznáme a někde bloudit jen s čelovkou… brr!
Bojím se a těším
Na Křivoklátsku jsme s Honzou ještě nebyli, tak jsme zvědaví. Kemp Višňová patří v létě vodákům, nyní patří pejskům a jejich pánečkům. V pohodě jsme se ubytovali a byl nám předán plánek cesty. Jaké překvapení! Z původně očekávaných 42 km je najednou 46 km! Mé obavy jsou ještě větší. Večer jsme měli přednášku o křivoklátské přírodě a na meetingu nám přiblížili trasu a některé její záludnosti. Mám smíšené pocity – bojím se a současně se těším.
Start povolen
Je sobota ráno 6.20 a budík mě nutí vstávat. V kempu se válí mlha a při venčení potkávám několik stejných nadšenců. Za 20 minut je tábor mnohem živější, asi se většina rozhodla startovat co nejdřív, aby se stihla vrátit do tmy. Před startem nás ještě čeká důkladná veterinární kontrola (jsem mile překvapena pečlivostí) a mým psicím je start povolen. Startujeme v 7.30, Honza nezávodí (nemá psa), jde se s námi projít krásnou krajinou. Samozřejmě si celou výbavu nesu sama.
Holky poctivě táhnou
První polovina trasy – do Lán – je úžasná procházka – lesem, po cestičkách, klídek. Mlha se postupně rozpouští a jasně vítězí sluníčko. Několik dogtrekkařů nás předběhne, což nás nevyvádí z míry. Ať si běží, my se projdeme. V Lánech si dáme pauzu a svačinu, orazíme první kontrolu.
Druhá polovina trasy je mnohem náročnější. Nejen terénem, ale také síly docházejí. Tedy alespoň mně. Amálka i Berryška táhnou a pomáhají mi. Překvapuje mě, že vodítko je stále napnuté a psice mají dobrou náladu. Nejen ony. I Honza je v pohodě. Stíhá fotit a pozorovat přírodu. Jsem ráda, že jde s námi.
Na třicátém první kilometru obě psí holky pochopily, že když máme pauzu na pití, je dobré se nejen také napít, ale i lehnout a nečekat na nás vestoje.
Zhruba na třicátémpátém kilometru táhne víc Berryška – není divu. V okolí je slyšet střelba a ráda by byla co nejdříve pryč.
Výšlap ke druhé kontrole prověří nejen fyzičku, ale zkouší i mé průdušky. Vydržely a my se blížíme k cíli. Jen netušíme, že cesta bude ještě zajímavá a terén záludný.
45. km – navrhuji, že pakliže se dočkám cíle, nejprve si dojdu na WC a pak bych prosila pivo!
Jsme v cíli!
46. km – cíl vidím před sebou, zbývají poslední kroky a… také pád. Amálka s Berryškou přeskočily lano, já nestíhám a zakopávám o šlahoun ostružiníku… padám přímo na nos a do cíle docházím s krvavým nosem. Ale došli jsme!!! Zvládli jsme to a za světla! Výsledný čas je 9.20 hodin, což jsme ani nečekali. Zásluhu na tom mají obě feny, které to zvládly bez újmy na zdraví, fyzičce a nálady. Je znát, že na těch našich výletech přeci jen naběhají xkrát více kilometrů a nějakých 46 km na vodítku, je nerozhází.
Dostala jsem pivo a polévku a je mi dobře. Tělo bolí, ale duše je šťastná. Každopádně se vyplavilo nějaké množství endorfinů a myslím, že chvilku z toho budu žít.
Vracejícím dogtrekkařům ti ostatní tleskají a oceňují, že došli. I na ostatních je vidět, že je tělo bolí, jsem ráda, že jsem normální. Při rozhovorech se řeší trasa, obdivujeme „longaře“ a hlavně chválíme super počasí a krásnou přírodu. Pejsci odpočívají a v blízkosti svých unavených psovodů jsou evidentně spokojeni.
„Longaři“ mají můj obdiv
Je neděle ráno. Nikdo nikam nespěchá, ani mlha nepospíchá s tím, aby se rozpustila. Šli jsme se podívat k řece a obě psice rozhodně nevypadají, že včera ušly 46 km. Moje krkolomná chůze to na mě prozrazuje, ale feny lítají a mají chuť si hrát. V 10 hodin je mlha pryč a sluníčko příjemně hřeje. Osazenstvo kempu se sešlo na vyhlášení výsledků a doslýchám se, že někteří z „longařů“ jsou ještě na trati. Mají můj nesmírný obdiv. To bych fakt nevydržela.
Máme za sebou náš první dogtrek a já jsem šťastná, že jsem si to zkusila. Pevně doufám, že nám bude všem zdraví přát a příští rok opět vyrazíme. Je sice pár věcí, které jsem nepochopila (jak lze ujít 100 km, jak lze uběhnout 46 km, jak lze ujít dvakrát 100 km během čtyř dnů…), ale to rozhodně nevadí. O tom to přeci není.
Děkuji všem pořadatelům dogtreku Krajem Oty Pavla za bezvadnou trasu a organizaci, která jistě není jednoduchá.
Hana Grundmannová a borderky Berryška a Amálka