Pes přítel člověka

Stále častěji čtu, že my lidé jsme psy zneužívali a zneužíváme prací, výcvikem, aktivitami… Jako otroky…

Ti, co toto píší, nikdy…

neviděli naplnění v oku pasteveckého psa obíhajícího stádo či olizujícího právě narozené jehně…

nezažili euforii psa, když mu navlékáte postroj a on ví, že spolu s vámi vyrazí vstříc nekonečným dálkám…

nechápou svit v oku loveckého psa, když skáče do vody, letí po stopě…

neví, jak velké je nadšení, nalezne-li záchranářský pes sněhem/sutinou zasypaného člověka…

nepochopili hrdost psa střežícího svou rodinu.

Nechápou, že TO, co po staletí odlišovalo psa od jiných zvířat, je fakt, že MOHL mnohdy odejít, a neodešel. Nešlo o to, zda z donucení plní pokyny, jak si mnozí dnes myslí, pes chtěl a chce s člověkem spolupracovat. Je tím naprosto výjimečný ve zvířecí říši. Vlastně i v lidské – lidé tohle pro jakéhokoli člověka nedělají.

Ano, člověk má být psu hluboce vděčný.
A ano, jistě byli a jsou, bohužel, lidé, kteří psa cvičí s použitím bolesti, donucení, strachu… Vždy se najdou i lidé krutí, bezohlední a necitliví, a to se opravdu netýká jen těch, co se psem pracují, cvičí.

Je mi hluboce líto psů a lidí, kteří nezažili spojenectví psa a člověka.
Je mi líto psů, kteří mají jen sledovat svého pána, chodit s ním na procházky, a přitom patří k plemenům, která mají ve svém srdci vášeň, práci, touhu… Ta dennodenní svázanost a pocit, že něco chybí.
Nepochopím, proč lidé neznající nic z historie, odvahy a velikosti plemen staletí pracujících po boku člověka dnes tak hlasitě křičí a odsuzují… Je mnoho psů, kteří práci nepotřebují, prosím, volte mezi nimi. Učiňte je šťastnými a přestaňte soudit. Na světě prostě jsou psi s různými potřebami. Popíráte-li to, neohánějte se pak právy či ctí psa. Tihle psi i dnes radši zemřou při plnění svého poslání, které mají v srdci, v každém mililitru své krve, než aby leželi na gaučích a sledovali, jak škrábete brambory.
Jde vám vážně jen o psy při vašich agresivních atacích lidí, kteří s nimi pracují? Ne, jde vám jen o vaše ego, a těchto psů jste se neptali. Neznáte je. Možná ani sami neznáte vášeň. Bolest z dřiny, ale pak i nekonečné uspokojení po dobře vykonané práci.

Můj praděda si celý život přál koně. Nikdy na něj neměl dost peněz. A tak s ním vůz plný sena, trávy, brambor, hlíny, dřeva tahala kravka. Oba táhli bedňák, oba dávali své síly, oba byli večer unavení. Poslední kravku Vendulu si pamatuji. Tu šel jako první ráno praděda pozdravit, první ráno dostávala pití a něco do žlabu, byla tím nejcennějším, co měl. Nejen finančně. Byla jeho partnerem v práci, v činnostech patřících k životu. Když uslyšela, že sundává chomout ze zdi, měli jste ji vidět, jak vyváděla, že chce jít s ním. Tisíckrát mohla utéci, kopnout ho, nikdy to neudělala a nikdy jsem neviděla, že by ji praděda uhodil, byť jen rukou. Odchodem Venduly skončilo i něco v pradědovi, už neměl sílu sám dělat spoustu věcí. V malé chaloupce u lesa se změnilo všechno. Nejraději z dětství vzpomínám na chvíle, kdy jsme večer seděli s prarodiči na lavičce před chaloupkou, sedření, s bolavýma rukama a očima klížícíma se únavou, ale ve sklepě byla sklizená řepa, brambory, na louce ležela čerstvě pokosená tráva, na půdě vonělo čerstvé seno… Na chvíli klidu po společné práci, kdy není třeba slov, odměn, hledání smyslu.

Ano, pro spoustu psích plemen už dnes nemáme uplatnění.

Pro mnoho psů je jejich povaha broušená roky práce už jen na překážku.

Ano, původní pracovní plemena tak vyhynou.

Někde rychleji, někde je člověk ještě bude potřebovat, vážit si jich a večer jim děkovat za jejich práci. I když vám je ten svět cizí, protivný, nechte ty poslední nositele a jejich lidi být. Nikdo vám nebere možnost žít s jinými psy jinak, nikdo vás nesoudí. Víte, kolik psů denně na světě skutečně trpí bez toho, že by je kdokoli cvičil, využíval k práci?

Můj moskevský strážní pes proběhne náš dům, ale být v něm, byť s námi, zavřený? Trpěl by, nebyl by to už on. Kdybyste ho viděli, když stojí nahoře na kopci, s ocasem vzhůru jak šavlí připravenou k boji a dunivým hlasem oznamuje: „To je moje. Byli mi svěřeni do ochrany a já jsem tu.“ Přijme jakéhokoli psa, kočku, zvíře, co přinesu domů, jeho srdce je tak velké a je v něm kus pasteveckého psa bděle střežícího každou vteřinu svého života své stádo. Ale cizího člověka nikdy. Má recht. Vyznej se v lidech. Obdivuju ho a on to ví. Miluje mě a kdykoli by zemřel při mé obraně. Nikdy jsem ho to neučila, proč? Vášeň, smysl života nenaučíte, nevnutíte, je ve vaší krvi s prvním vaším nádechem na tento svět. Svět, který si, bohužel, stále méně váží práce, vášně, odvahy, jinakosti. Svět, který ztrácí prostou schopnost rozlišovat (tak podstatnou k přežití) a nahrazuje ji potřebou řešit, soudit to, čemu nerozumím, a hlavně to, co si neumím představit. Přece – když si to neumím představit, nemůže to existovat! Je to můj kamarád, parťák a těch kilometrů, co jsme spolu ušli a ještě ujdeme. Jsme spolu, i když neleží vedle mé postele a každý máme své místo. Známe a máme svá místa v našich životech, které jsou propojeny.
Co si myslíte vy? Trpí lovečtí, pastevečtí psi? Trpí psi při agility, stopování, rozdílných aktivitách? Zvláštní skupinu pak tvoří psi asistenční. Má člověk právo je využívat a netrpí psi při tom? I to jsou témata, na která nám v příštím čísle odpoví ti, co mají zkušenosti.
Stanislava Čermáková, úvodník Pes přítel člověka č. 4/2020
Ilustrační foto: M. Malinčáková