www.pespritelcloveka.cz

KONEC chovu – grifonků, bostonků, kavalírů a … ?

Kynologickým světem otřásla zpráva holandské kynologické organizace Raad van Beheer o tamních legislativních změnách týkajících se chovu brachycefalických plemen: opičí pinč, belgický a bruselský grifonek, brabantík, bostonský teriér, anglický buldok, francouzský buldoček, japan-chin, King Charles španěl, mops, pekinéz a ši-tzu. Těchto 12 plemen by nadále mělo být zapisováno do holandské plemenné knihy pouze za dodržení poměrně přísných podmínek. Co se tedy v Holandsku děje?

Více
Již od loňského roku je u výše uvedených plemen monitorováno několik znaků: abnormálně slyšitelné dýchání (od sípání až po chrčení), relativní délka čenichu (poměr délky čenichu a hlavy by měl být větší než 0,5, ale nesmí být menší než 0,3), otevřené nozdry, existence nosního záhybu (pokud existuje, nesmí zasahovat do očí), viditelné bělmo oka, které ukazuje na mělkou oční bulvu (může být maximálně v 1. kvadrantu) a uzavření víčka při mrknutí (víčko musí plně uzavřít oko). Od 18. května musí mít oba rodiče zapisovaného vrhu provedeno veterinární vyšetření všech uvedených kritérií. Jedince, který má poměr mordy a lebky nižší než 0,3, je možné dočasně v chovu využít pouze ve spojení s jedincem, který má poměr vyšší. Přitom musí vyhovovat všem zbylým kritériím. Až potud se to zdá možná rozumné, otázka je, jaká je situace u jednotlivých plemen a zda vůbec lze nalézt dostatek jedinců se správným poměrem délky čenichu. Vzhledem k tomu, že jako jeden z postupů (kromě výběru v rámci plemene) je navrhováno i křížení(!), tak je asi i představitelům holandské kynologie jasné, že nalézt správný protějšek v rámci plemen nebude jednoduché. Pokud rodiče kritéria nesplní, nebudou na štěňata v současné době vydávány rodokmeny, ovšem jedná se o tom, že budou zapisována alespoň do registru, kde dostanou doklad o původu, ve kterém bude jasně uvedeno, že rodiče nesplňují chovná kritéria.
Pokud si ovšem chovatelé dalších plemen myslí, že se jich to netýká, jsou na omylu. Raad van Beheer uvádí, že ve skutečnosti nejde jen o vyjmenovaná plemena, ale o všechny psy, jejichž délka čenichu nesplňuje daná kritéria.

FCI na tuto skutečnost reagovala velmi rychle vydáním negativního stanoviska, že nevydávání průkazů původu těmto plemenům situaci neřeší. Naopak, chov se posune do „šedé zóny“ u množitelů, bez jakýchkoliv zdravotních kontrol a situace bude ještě mnohem horší. Přitom na univerzitě v Cambridgi aktuálně s FCI spolupracuje skupina vědců na výzkumu BOAS (brachycefalický obstrukční problém dýchacích cest), monitoringu situace u brachycefalických plemen a případném návrhu na ozdravné chovatelské programy.
FCI také vystupuje striktně proti programům křížení, což sice může být zdánlivě snadná a rychlá cesta k vyřešení problému s ozdravením populace, ale ve finále může přinést mnohem větší problémy a ztrátu genetického poolu u plemen, která jsou národním bohatstvím.
Se stanoviskem FCI se následně ztotožnila i naše střešní organizace ČMKU a zároveň připomíná, že u nás (na rozdíl od spousty jiných členských států) mají kluby stanovené chovné podmínky, zahrnující bonitaci a zdravotní vyšetření.
Je pravda, že situace není ničím novým a nenadálým.
Již několik let upozorňují hlavně veterináři, že přehánění plemenných znaků v chovu psů vede k vážným zdravotním problémům. Sama pamatuji jednání Chovatelské komise FCI, kde již před více než 10 lety zástupce holandské kynologie upozorňoval na možný zákaz chovu některých zdravotně problémových plemen. Také je pravda, že chovatelská strategie FCI se od té doby výrazně zaměřila na zdraví, u mnoha plemen je šlechtění přehnaných znaků penalizováno a kondice psů se celkově zlepšila. Domnívám se, že Holanďané tímto krokem rozhýbali dění okolo strategie chovu zdravých psů, otázka je, zda to nebude pro některá plemena likvidační.
Vzpomínám na nedávnou dobu, kdy naši chovatelé, zvláště ti nespokojení, v diskuzích lamentovali nad tím, že chovné podmínky u nás stanovuje chovatelský klub. Volali po modelu, kde chovné podmínky plemen (samozřejmě velmi mírné a ještě lépe pouze zdravotní) stanoví rada odborníků na ČMKU. A to je přesně holandský model. Holandské chovatelské kluby nemívají pro uchovnění povinnou bonitaci či výstavu a již vůbec ne nějaké pracovní podmínky či ověření pracovních vloh. Navíc není výjimkou existence více klubů pro jedno plemeno s odlišnými podmínkami uchovnění. Málokdo z diskutujících si asi představoval jako ideál to, co se aktuálně děje. Ani odborník přes genetiku či veterinu totiž nemůže být odborník na chov všech plemen, nastavení chovných podmínek by vždy mělo být v rukou chovatelů, kteří dané plemeno chovají, s přihlédnutím k odborným výzkumům a radám specialistů. V klubech jsou samozřejmě různé komerční tlaky, občas se někdo snaží nastavit si chovné podmínky tak, aby vyhovovaly jemu a ne ku prospěchu plemene, ale pořád mi připadá smysluplnější, když o chovu svého plemene rozhodují chovatelé než nějaký (byť vzdělaný) úředník od stolu s pravítkem v ruce.
Holandský způsob „ozdravení“ chovu je tedy co?

Pošlete nám váš názor na tuto problematiku? K čemu povede „holandská“ cesta a existuje řešení, jak zastavit trend honby za „znaky“, které ale v důsledku psům přináší utrpení a můžeme o nich mluvit jako o týrání chovem?

Odpověď nejen na tuto otázku a kompletní materiál najdete v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 7, které je právě nyní v prodeji.