Archiv,  Pes přítel člověka,  Rok 2020

Stěžujete si na svůj život, na x věcí v něm? Jestlipak i po přečtení tohoto rozhovoru…

Umíte si představit, jak byste venčili, vychovávali a cvičili svého psa se zavřenýma očima? Příběh Zdenky Koldové vám možná nejdříve vyrazí dech, ale pak vás může inspirovat a nakopnout… A právě s ní jsme si povídali v novém čísle Pes přítel člověka č. 8.

Vím, že po zjištění onemocnění diabetes mellitus (cukrovka) se vám změnil život…

Speciálním výcvikem jsem se začala zabývat až díky svému handicapu, který mne provází životem. V 18 letech mi byl diagnostikován diabetes mellitus. Cukrovka mi zcela změnila dosavadní hodně aktivní život. Nicméně jsem se snažila být stále aktivní, dokud se nepřidružily další nemoci. Přestala jsem závodně sportovat a více se věnovala rekreačním aktivitám, mezi které spadala výchova a výcvik psů. Domů jsem si přivedla prvního zachráněného psa Denyho z útulku. Byl to pes malinois, se kterým mi při výchově pomáhala rodina. Bylo to pro mě něco nového zachránit psa, který je problémový a silný. Díky němu jsem se dostala pořádně k výcviku a výchově psů.

Váš pes Ron složil zkoušky asistenčního psa a dokázal předvídat vaše hypoglykemické záchvaty…

Ron byl další zachráněný pes, byl to kříženec labradora a ovčáka. Jak šel čas, tak se ke mně dostali další zachráněnci kříženec Malina a labrador Týnka. Začala jsem dělat dočasky pro psy, kterým se hledal nový domov a potřebovali převychovat. Vrátím se teď k Ronovi – když se ke mně dostal, měl v té době necelé dva měsíce a původně měl být mojí sestry. Okolnosti však nakonec rozhodly jinak a zůstal u mě. Odmala jsem ho s sebou brala do práce (soukromý penzion pro seniory), kde jsem pozvolna začínala pronikat do tajů tehdy ne moc známé canisterapie. Ron byl pro tuto činnost ideální pes, který to se mnou táhl po celý svůj život. Navštěvovali jsme kromě seniorů také denní stacionáře pro děti. Jezdili na pobytové akce pro děti. Roneček byl velice empatické stvoření nejen vůči mně, ale i k ostatním lidem, které potkával. Jednoho dne, když jsem odcházela z domu, projevoval neobvyklé chování (neklid, nervozita), nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost a odešla. Po krátkém návratu domů mi rodina sdělila, že jeho neklid se stupňuje a zda mi není třeba špatně – ať si raději změřím hladinu cukru v krvi. To jsem udělala, a tak jsem poprvé zjistila, že jeho neklid souvisí s mým poklesem hladiny. Hladina byla nízká a stále klesala. Ihned jsem si vzala hroznový cukr a výkyvy se během pár minut srovnaly k normálu a v tu chvilku se i Ron uvolnil a neklid přestal. U diabetu trpím skrytými výkyvy hladiny cukru bez značných příznaků typickými pro toto onemocnění. Proto jsem byla často hospitalizována, neb mi byla volána záchranná služba. Došlo k docvičení a doladění Rona (kdy byl schopen signalizovat hypoglykemie a hyperglykemie). Probíhalo pravidelné měření glukometrem s kontrolou signalizování psa. Díky těmto schopnostem, které měl, se můj dosavadní život nestabilního diabetika plný obav a nejistoty změnil. Časté hospitalizace nebyly třeba a já se mohla bezpečně sama pohybovat venku.

Jak to lze psa naučit?

Odpověď na tuto otázku a hlavně kompletní obsáhlý a velmi (!) silný rozhovor si můžete přečíst v novém čísle Pes přítel člověka č. 8, které si nyní můžete zakoupit na stáncích…