www.pespritelcloveka.cz

POMOC, JDU na veterinu! To zas bude…

Výkřik bezmoci mnoha majitelů, kteří v hrůze nad chováním svého psa při ošetření, manipulaci s ním propadají panice jen při vyslovení slova VETERINA. A jejich pes je na tom obdobně. Musí tomu tak být? O tom jsem si v aktuálním čísle 4 povídala s Kristýnou Dostálkovou a MVDr. Ivonou Musialkovou.

Motto: I zvíře má možnost volby.

Kristýno, svoji fenku Marcy jste si přivezla z útulku před sedmi lety. Proč jste si vybrala právě ji a jaká byla v době příchodu, první rok?

Kristýna: Tehdy jsem měla doma 10letého labradora, se kterým jsem aktivně cvičila a chtěla jsem mu pořídit parťačku, jelikož se blížil do důchodového věku. Věděla jsem, že chci psa z útulku, ideálně středně velkou fenku. No a z tohoto užšího výběru byla Marcy v útulku nejdéle, myslím, že 4,5 roku. Zároveň mě to lákalo i z trenérského hlediska. Marcy již byla předtím adoptovaná, ale brzy ji vrátili, protože byla ostřejší. Marcy musela jít ke zkušenějšímu člověku a já jsem věděla, že se nejvíc posunu se psem, který bude trochu výzva. Takže to byla výhra pro nás obě.

Marcy jako první z mých psů začala na veterině stresovat a bát se kvůli zdánlivým blbostem. Donutila mě řešit veterinu trochu jinak. Postupně jsem ji naučila při ošetřování aktivně spolupracovat. S Marcy jsem měla trenérské ambice, a nakonec bylo všechno jinak. Marcy cvičila moc ráda a byla hodně šikovná, ale hodně brzy se začaly projevovat zdravotní problémy. Kulhání, kašel (ze kterého se vyklubala srdeční nedostatečnost), hypotyreóza… takže jsem brzy víc než sporty začala řešit veterinu. A asi to tak mělo být, protože primárně kvůli ní vznikl náš společný projekt Veterina pozitivně.

Jak se Marcy na veterině tehdy chovala?

Kristýna: Zpočátku byla celkem v pohodě. Prostě to nějak zvládla. Ale jak jsme byly na veterině častěji a častěji, tak postupně začala stresovat víc a víc. Došlo to do fáze, kdy začala být tak vystresovaná, že si nebrala pamlsky, nereagovala na povely a veškerý čas trávila schovaná pod židlí.

A vykazovala obdobné chování i jinde?

Kristýna: Marcy byla obecně k cizím lidem dost nedůvěřivá a dokázala být ostřejší. Ale na veterině se kupodivu nikdy nepokusila nikoho kousnout, tam se ten stres projevil jinak.

Jakým způsobem jste s ní začala pracovat?

Odpověď a celý rozhovor najdete nyní v Pes přítel člověka č. 4, které je nyní v prodeji a můžete si jej zakoupit i na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné) či v el. verzi na www.caopispresinternet.cz.

S děvčaty jsme se domluvily na další spolupráci a tak jejich články najdete i v dalších čísle PPČ. Nu a k přečtení, zopakování, by se vám možná mohli dělat články od Petry Pekárkové, které u nás již vyšly. A co váš pes a veterina???:)