www.pespritelcloveka.cz

Naše představy a realita

Vzpomínky na Svazarm

Staří lidé a staří psi

Úvodník píši vždy v poslední den odezdávky do tiskárny, mám ráda čistý stůl v podobě jinak komplet

odevzdaného časopisu. Text nosím, upravuji v hlavě a pak napíši „načisto“ za chvilku. Dnes jsem si šla doladit řádky na vycházku s křížencem Samem a brabantíkem Torinem, manžel mě měl na dohodnutém místě vyzvednout, odvézt nás na očkování proti tetanu a po návratu domů bych úvodník napsala. To byla představa…

A o čem měl úvodník být?

O úžasném týdnu se dvěma kamarádkami, třetí jsem tam poznala, a o pěti mladých slečnách včetně mé dcery. O tom, jak jim psi naplňují volný čas, ale i o lehkosti, s jakou ta omladina na oplátku dává psům spoustu smíchu a věcí „jen tak“. U nich vidíte hned na první dobrou, že vztah mimo plac rovná se výkonu na place, zde agility parkúru. A neubránila jsem se vzpomínkám. Na neděle strávené na cvičáku, bez omezení dnešního hodina od do a za tolik korun. Ráno člověk přišel, probral, co zažil za týden, šlo se na stopy, potom kafe pro dospěláky a následovala poslušnost, obrany. A byly tři hodiny. Kdepak být do oběda doma.😊 Ano, nevěnoval se nikdo jen mně a mému psu na place, neměli jsme plac sami pro sebe, ale… Kolik jsem se toho dozvěděla, uviděla, doptala se. A někam jsem patřila, byli jsme parta a já, děcko s malým kníračem, jsem tajila dech štěstím, mezi jaké pejskaře jsem byla přijata. Za pakatel ročního poplatku. S neomezeným časem. Často slýchám – ale ty metody tehdy. Tyran léčící si ego na psu jde napříč dobou a vědění má svůj vývoj. Kolik psů u velkých, či spíše ambiciózních napříč sporty dnes končí „výřadem“ a s nálepkou neuspěl, nevhodný? A to i u zvučných jmen dnešní kynologie? Jsem hluboce vděčná, že jsem své dětství a mládí strávila na cvičáku Svazarmu. Je mi líto dětí, jejichž rodiče je nyní odvezou na hodinový trénink, kde na place jsou tři za 250–350 korun, a pak honem pryč z placu – jde další. Továrna drtící sny, neb psi ani děti nestihnou najít klid v sobě, uvolnit se a podle toho jejich „výkon“ vypadá. Zdržují… Vztah nenavázán, nic navíc nepřichází.

Znám to důvěrně. Moje dcera se svým borderákem na té své jedné hodině také zdržovali. Zkusila jsem si pár lekcí i se svým psem a zjistila, že takhle to nechci, nemohu a radši nebudu dělat NIC. „Jen“ žít se psem. Bývalé cvičáky Svazarmu, kam jste mohli přijít kdykoli a jakkoli dlouho pobýt, dnes vlastní skupinky, jednotlivci, kteří mají svůj uzavřený režim a za člena vás nevezmou ani po roce. Asi logicky – chtějí vydělat. Trenéři si pronajímají placy a logicky chtějí a musejí vydělat. My si šlapali stopy

zadarmo, xkrát jsem si jako ostatní vzala při kruhovce hadr či rukáv. Na záchranařině strávila x hodin schovaná v úkrytu. Fakt to nebylo z dnešního pohledu postupově na 1. Ale tehdy jsme vycházeli z jiných informací, zkušeností a každý netoužil být mistr světa – byli jsme spolu, všichni, bez ohledu na věk a fi nanční možnosti. Kynologie bude za chvílí koníčkem jen pro ty, co mohou platit. A těch dětí, mládežníků je mi opravdu líto. Tak o tom ten úvodník v představách měl být.

A najednou sms. Umřela moje kamarádka. Pejskařka s velkým P, o které jsme se dva dny před tím bavily s kamarádkou, že za ní musíme zajet… Jeden z největších bojovníků, jaké jsem kdy poznala. X let žijící s nemocí, x let stále plná chuti se učit. Nedokáži teď všechny vzpomínky na ni ještě zpracovat… Prý už to bylo vysvobození od bolesti, prý už nevyšla ani k milované řece se psy… „Obyčejná“ ženská, jež vždy žila se psy, kteří k ní vzhlíželi…

Mlčky jsem dosedla do auta k manželovi, dojeli jsme na veterinu a čekali. Přišla stará paní a v náručí měla na první pohled velmi otylého pejska v dece. Byla objednaná a šla před námi. Zaslechla jsem věty z ordinace a snažila se polykat v čekárně slzy. Když paní vyšla bez pejska, brečela a já brečela s ní, sedla si vedle mě a já ji jen mohla chytnout za ruku a říct: „Je mi to líto, moc líto.

Víte, člověk musí dojít až na konec sám, plný bolesti čekat a věřit v blízký konec. Pes nemusí. My ho tím peklem nemusíme nechat projít a peklo rozhodnutí a bolesti můžeme a máme vzít na sebe.“ Paní měla prý celý život německé ovčáky, teď čivavu. Ví, že si už dalšího psa nepořídí. Nebudeme si nic nalhávat – pes nebyl asi v ideální kondici, ale může se starý člověk starat o starého psa sám? Může jeho stav posoudit reálně? Tolik psů se dnes do dočasných péčí dostává právě od seniorů. Mnoho jich nemá odpovídající péči, pohyb, natož výchovu.

Hovoříme často o psech, kteří jsou pořizováni coby hračka pro děti. Nikdo ale nepíše už o psech, kteří mají být náhražkou rodinných kontaktů pro seniory bez toho, že by jim kdokoli v tomto soužití pomohl, dohlédl na změny přinášené časem… Odnáší to pak pes i jeho pán.

A zase se přenesu ve vzpomínkách do svého dětství. Chodívala jsem důležitě, předůležitě s babiččinou fenou německého ovčáka Astou do x kilometrů vzdálené vesnice na nákup a na hřbitov zapálit svíčku. A cesta vedla kolem té nejmalebnější chaloupky, jakou si umíte představit. V zatáčce polní cesty nad vesnicí pod břízami stála osamocená chaloupka a z ní vždy vyběhla babička jak z pohádky a pozvala mě na buchtu. Jak jsem se na ty chvíle těšila a Asta také, dostala buchtu, mazlila se a já vždy uslyšela větu: „Já bych tak ráda pejska, jsem tu tak sama, ale už brzo umřu a kdo se o něj postará.“ Poslouchala jsem to 11 let, než zemřela.

Nesoudím děti, seniory. Jen si myslím, že nám všem tak nějak protékají ty podstatné věci v životě mezi prsty. Naše představy a čas letící jak zběsilý kůň – nenahrávají chvílím, rozhodnutím, které jsou vlastně tak tiché, nenápadné, ale podstatné.

Ale víte, co mi udělalo velkou radost? Vítězství trojice na fotografi i na CACITu v Dobříši – je na ni Petr Foltyn, Boss Belrott a Libuška Foltynová. Jsou lidé, kterých je všude plno, a pak jsou lidé, kteří se usmějí a pohladí svého psa, poděkují své ženě a vy víte… A ano, s láskou a pokorou lze vítězit, jen málokdo má tu odvahu.

No a pak si plánujte úvodník a jeho téma. A třeba si vybírejte psa s nějakou představou… Víte, kolik lidí se jí křečovitě drží i za cenu zničení psí duše? Své představy.

Krásný zbytek léta.

Šéfredaktorka časopisu

cermakova@pespritelcloveka.cz

Tolik úvodník nového čísla Pes přítel člověka č. 9, které je nyní v prodeji! K objednání i na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné) či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz.