www.pespritelcloveka.cz

Výstavy včera a dnes…

„Asi jako mnoho dalších, i mě mrzí, kam se poslední dobou ubírá vystavování psů. Žiji v domnění, že výstavy mají důležitou chovatelskou funkci. Že jejich hlavním posláním je posoudit exteriér psa vzhledem k danému standardu a vhodnost pro další chovné využití. Pro zkušené chovatele je to možnost porovnat kvality svého chovu s konkurencí a získat informace o nezávislém pohledu „zvenčí“. Protože co si budeme povídat, každý chovatel má po čase nějaký svůj oblíbený „typ“ psa, a jak se říká, „pro stromy nevidí les“. Začínající chovatel získává základní informace o tom, jak je na tom jeho fena exteriérově, zda na ní má smysl chovat a jaké nedostatky případně v chovu napravovat. Ale jsou dnes ještě vůbec výstavy chovatelskou přehlídkou a prostředkem pro selekci v chovu psů? Nebo je to jen honba za kartičkami, poháry a dalšími tituly ve smyslu – když už máme všechny, tak se vymyslí nějaký další (grandšampion třeba…), hlavně ať se vystavuje?

Ano, přiznávám, jsem občas soutěživý typ, takže i pro mě výstavy bývaly částečně soutěží a zisku šampionátů jsem se nebránila. Objeli jsme s kamarády kus Evropy a často z krásného města neviděli víc než výstavní halu. Ale stále v tom bylo i to chovatelství. Zvědavost, jak vypadají jezevčíci v Srbsku, jak moji fenu posoudí rozhodčí z Velké Británie, když britský ideál jezevčíka je tomu evropskému na hony vzdálený, co na ni řekne renomovaný rozhodčí ze země původu… Nevynechala jsem jako divák jedinou světovou nebo evropskou výstavu, která byla v dosahu. Doma mám katalogy hustě popsané vlastními poznámkami k exteriéru zahraničních šampionů a dodnes v nich listuji, když vybírám krycího psa… Co jsem si to tehdy poznamenávala k jeho dědečkovi? Tehdy byli rozhodčí (a prestižní výstavy), na které jel člověk stovky kilometrů jen proto, aby dostal posudek. Neříkám, že dnes nejsou… ale …“

Tak začíná zamyšlení chovatelky, rozhodčí pro exteriér i výkon Ing. Míši Přibáňové v nové čísle Pes přítel člověka č. 1.

„DRSNÁ REALITA PSÍCH VÝSTAV

Výstavy psů jsou zvláštní disciplínou, které s sebou přináší všechny podoby lidských emocí – radost, vzrušení, nadšení, zklamání, vztek, závist, pocit křivdy a nespravedlnosti. Tedy emoce, které zná většina lidí, pokud o úspěchu a neúspěchu rozhoduje lidský faktor. Bohužel všechny tyto emoce v posledních letech upozadily hlavní smysl výstav – chovatelské setkání uskutečněné ve prospěch daného plemene.

Respekt, společné nadšení, přátelství a radost z krásných a zdravých jedinců vystřídala zběsilá honba za tituly, které mnohdy už nejsou známkou toho, že máte před sebou špičkového psa. Extrémní tlak chovatelů mít šampiona pro každého „amrdola“ se přenesl do rozhodcovských a pořadatelských řad. Samozřejmě nelze to paušalizovat napříč celým výstavnictvím, ale rok od roku jsou výkyvy v kvalitě znatelnější.“- to je začátek zkušeností Davida Havleny, chovatele plemene kavalír King Charles španěl.

Oběma VELMI děkuji za odvahu. Ano, dnes to chce řádnou dávku odvahy napsat svůj názor, zkušenost v některých oblastech pejskařiny. Máme si zvyknout na fakt, že výstavy budou už jen show, bez posudků, zdůvodnění, bez informačního přínosu pro chov? Je to vývoj, který nelze již zvrátit a nemá smysl se o to ani pokoušet? Či vám současná podoba vyhovuje a informace máme hledat třeba jen u bonitací? A jejich průběh tedy pozměnit? Může existovat chov bez informací? Napište nám své názory, zkušenost, cestu na redakce@pespritelcloveka.cz.

Oba příspěvky najdete právě nyní v Pes přítel člověka č. 1 – k objednání na www.casopisyprovas.cz (bez platby za poštovné) či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz.

Koupit časopis