Jindřiška

Poutavý rozhovor dvou pejskařek srdcařek, i tak lze uvést obsáhlý článek s názvem „Obyčejná pejskařka“ Z MILBERKU

„Legendární severočeská výcvikářka, známá chovatelka německých ovčáků Z MILBERKU, která nic nepředstírá, a silná žena v jednom JINDŘIŠKA POCNEROVÁ je známá tím, že rozhovory téměř neposkytuje a říká o sobě, že je jen obyčejná stará pejskařka. Ale je to jinak. Psi ji doslova očarovali. A ona je. Je navždy zapsaná do české kynologie. A tak nakonec vyprávěla celý den…

Jindro, kynologii se věnuješ celý svůj život. Jak to tedy začalo? A kdy jsi poprvé překročila práh cvičáku? Jaké to tenkrát bylo?

Se psy jsem vyrůstala a pak se psal rok 1961. Kamarád mi přinesl malou černou kuličku, fenku NO bez PP, a já si ji doslova musela vybrečet. Rodiče zaveleli, abych ji vrátila! Okamžitě! Seděla jsem na schodech u domu, svírajíc to černé mimi, pištěla, brečela a vzlykala, až naši povolili a taťka zavelel: Tak pojďte, vy holky, domů! A já coby třináctiletá jsem se dočkala konečně svého prvního vytouženého německého ovčáka. Od první chvíle bylo jasné, že se nemůže jmenovat jinak než Střela. Za rok jsem pak začala navštěvovat cvičiště v Dubí a všichni žasli, jak zvládá poslušnost na posunky podle ZVV3. Po roce pilného výcviku jsem s kamarádkami přešla do teplické organizace a tam mi byl doporučen pes s PP. A tak jsem si jela do Žatce pro kamaráda Střely, vlkošedého pejska Cyrta z Podžatecké. S ním a s naší partou, skládající se hlavně z holek a jen několika kluků, jsme sjezdili mnoho závodů a taky dvakrát přebor mládeže v Jablonci nad Nisou. Panečku, ta romantika tam. Pro šestnáctileté puberťáky. Stany pod rozhlednou na Bramberku a večer táborák s kytarou… Randění pod rozhlednou, počítání světlušek a pak u ohně rozdávání jablonecké bižuterie od rozhodčích. Každý necvičební den se naše parta scházela v terénu s naším vedoucím mládeže a nacvičovali jsme pachové práce, rozlišovačky, vyštěkávání a obrany v lese. A tzv. „teplická děvčata“ se stala obávanými soupeři pro kamarády z jiných organizací. Fajn také bylo, že se soutěže konaly vždy dva dny, na startu stálo i 80 párů a večer psi spali a byla zábava. Taneček, živá hudba… A navazovala se kamarádství. A ta se pak zuby nehty udržovala. A byla fér. Pomáhali jsme si. Nezáviděli si. Drželi si palce. Radili si. A probíhala pravidelná setkání. Cestovalo se většinou vlakem, a tak na známých stanicích už jsme se dívali z okénka, výskali a vítali další partu psovodů! Česká Lípa, Nový Bor, Liberec… Vlak byl narvaný psy a dětmi a mládeží a vše v pohodě. A na zpátečních cestách zase velké loučení. Bezva časy. Venku. Ne u monitoru.“

Tak začíná opravdu zajímavý a dlouhýýý rozhovor Petry Baďurové a Jindřišky Pocnerové plný černobílých fotografií německých ovčáků s hlavou jako „kýbl“. Tohle si vážně nenechte ujít!

Pes přítel člověka č. 9 nyní v prodeji!