KOHO jsme pro vás vyzpovídali?

V pejskařině můžeme potkat tolik zajímavých lidí! Jsme rádi za tipy na zajímavé osobnosti, které mají co říci. V aktuálním čísle najdete hned několik rozhovorů: 1. Psí táta v penzi

Jarda Vaněk si svého prvního psa pořídil pár let před penzí. Ujal se maličké čivavy s ukousnutým ouškem. Po jejím odchodu na její počest vydal knížku básniček a rozhodl se, že po zbytek života bude pečovat o opuštěné psy v Centru pro zvířata v nouzi při zoo v Ústí nad Labem. A bude o nich psát, aby měli větší šanci na lepší budoucnost, lepší časy. Dělá to už celé roky a věnuje se jim den co den. Jeho trpělivost a shovívavost psům přináší jen růže. I ustrašené a kousavé uzlíčky učí, že lidská ruka není jen dřevěná hůl, a dokáže z nich dřív či později udělat veselé kamarády. Útulky jsou však přeplněné a často ani o napravené zvíře není po dlouhé měsíce a roky zájem. Jsou staří, nemocní, bezpapíroví, „obyčejní“. Sami! Jeho rukama prošly už desítky psů s všemožnými osudy. Rozhovor Petry Baďurové a Jardy Vaňka vás osloví, chytne za srdce a mnohým připomene, že pejskařina je o vztahu, práci, emocích, ne o množství absolvovaných seminářů…

2. Záchranařina není jenom o psech – to tvrdí Eva Klemšová, se kterou vám v obsáhlém a zajímavém rozhovoru poodkryjeme svět záchranářské práce. A vyzpovídali jsme ji velmi důkladně! Najdete odpovědi na mnoho otázek, třeba: Zaskočilo vás něco na této práci a jaké to je posuzovat disciplínu, která není v provedení tak naprosto čitelně a jasně definována jako třeba poslušnost? Při posuzování sutinové disciplíny je naprosto fascinující pozorovat práci psovodů a psů a hodnotit jejich výsledky. Sledovat, jak zvíře hledá, zachycuje a vyhodnocuje zdroj lidského pachu, ať už tři metry pod sutí, ve sklepě, či ve výškovém úkrytu. Vnímat, jak se nervózní psovod rozhodne pro špatnou strategii a vyvíjí přílišný negativní nátlak na psa jen proto, že očekává výkon za každou cenu, a jak pes není schopen pod takovým tlakem pracovat na 100 %. Z pozice rozhodčí vidím často hodně chyb, ale i perfektní souhru a důvěru, která je pro úspěch nezbytná.

Hned dva rozhovory jsou ze světa agility, a to juniorského. Rozhovor 3. Chtěla jsem si běhy užít nám představí Báru Poskerovou. V jednotlivcích ovládla kategorii ML i L, ze soutěže družstev si odnáší titul vicemistra v kategorii S. Kromě své kavalírky soutěžila velmi úspěšně se dvěma vypůjčenými borderkami. Jak náročné bylo běhat se psy, které nemá doma? V čem se to liší od sportu s vlastním psem? Tak určitě je to víc náročné, pro mě je velkou výhodou, že si psy od Adriany beru domů a to nejen přes závody. Spousta lidí si myslí, že s půjčeným psem to jde samo, ale právě naopak… pes je naučený na svého pána, a proto jít na start s mým psem, kterého jsem si udělala od počátku podle sebe, je menší stres.

4. Nenápadné? Jak pro koho… Elen Hlobilová před MČRM na žádných velkých závodech nebyla. Jen na jejich místních ve Zlíně. Přesto si vybojovala se svou fenkou border kolie Amálkou první místo v kategorii ML a staly se spolu MISTRY republiky. Dozvíte se, kdy a jak dokázala přesvědčit rodiče, aby jí dovolili Amálku, o které říká: „V běžném životě je Amálka přesně taková, jakou jsme chtěli. Je hodná, chytrá a strašně přizpůsobivá. Můžeme ji brát všude s sebou. Na výlety, na dovolené. Je to fakt rodinný pes. Baví ji všechno, co jí vymyslíme. Na závodech se mnou běhá, doma s mamkou leží u knížek nebo u televize. Je jí jedno, co dělá. Je pro ni důležité, že je s námi.“

Rozhovory najdete v Pes přítel člověka č. 10, které je nyní v prodeji! Svoje tipy na pejskaře oslovující, motivující nám můžete poslat na redakce@pespritelcloveka.cz. Těšíme se na setkání s novými lidmi!