Kdo z vás je poznal, potkal?

Představení hned dvou velmi zajímavých a u nás prakticky zcela neznámých plemen najdete v novém Pes přítel člověka č. 6.

Titulku zdobí PIKARDSKÝ OHAŘ a jeho portrét najdete v časopise.

„Jedná se o velmi vzácné plemeno, které pochází z Francie, konkrétně z regionu Pikardie, jedná se o severní Francii, oblast bohatou na rozsáhlé mokřady a také vodní ptactvo, kde našel pracovní využití. V historii bohužel tato oblast byla dějištěm války I. světové i II. světové, chov těchto ohařů naštěstí povstal z popela a byl založen klub „Club Epagneul de Picardie & Pont Audemer“. Standard plemene byl uznán v 19. století.

Dnes zůstává toto plemeno mimo Francii prakticky neznámé, ale mezi francouzskými lovci se těší zasloužené pověsti solidního loveckého psa, dobře vybaveného pro lov v náročných podmínkách a terénu.

K nám byl dovezen v roce 2013. Prvním jedincem byla fenka Innes importovaná přímo ze země původu do naší chovatelské stanice.

V České republice pikardského ohaře zastřešuje Klub bretaňských ohařů, kde jsou také ostatní francouzští a italští ohaři. Aktuální stav je lehce pod 50 jedinců, ale získává si oblibu u dalších kynologů v České republice, také v celé Evropě, Anglii a USA.

Tento čokoládově hnědý pes velmi ušlechtilého výrazu a celkově elegantního vzhledu má taky velmi milou povahu, je nekonfliktní, vhodný do rodinného prostředí. Je něžný k malým dětem, ale také respektuje ostatní domácí zvířata.

Každý, kdo se do upřímných jantarových očí zadívá, se musí zamilovat. „

Druhý portrét plemene patří plemeni ITALSKÝ VOLPINO, což je tradiční pes italského venkova.

„Italský volpino rustikálního typu (zkráceně RIV = Rustic Italiano Volpino) je velmi staré psí plemeno, které se na zemi vyskytuje zhruba 2 500 let, ale je velmi pravděpodobné, že je i starší. Původně to byl pes starých Řeků a Římanů. Řekové jej nazývali „Melitaion Kunidion“, Římané zase „Melitaeus Catulus“. Existuje spoustu archeologických a historických uměleckých artefaktů a literárních spisů, které vyobrazují malého až středně velkého psa liščího vzhledu se vztyčenýma ušima, zatočeným ocasem a středně dlouhou srstí – tedy přesně tak, jak vypadá dnešní italský volpino rustikálního typu. Tehdy se tito psi využívali jako účinní hlídači, kteří ihned zalarmovali každého nově příchozího, a k tomu byli výbornými lovci myší, kterých se na venkově vždy nacházela přehršel. Stejně tak ale byli tito špicové oblíbenými společníky. Mimo to však byli tito psíci oblíbení u povozníků (nejčastěji vína), což dokazují mnohé dobové malby, kdy volpinové bývají vždy vyobrazeni po boku vozíku či povozu. Jednak byl tento psík v Itálii velmi rozšířený a bylo snadné ho získat a byl poměrně levný, ale také to bylo malé a tím pádem skladné zvíře, které se jednoduše přepravovalo na vozíku a bylo účinným „poplašným zařízením“, pokud se někdo odhodlal ke krádeži nebo se ke zboží přiblížil moc blízko. Na farmách se tito psi využívali vždy v kombinaci s jinými plemeny, jako je např. cane corso nebo neapolský mastin, protože měli lepší sluch a rychleji odhalili případného záškodníka. Taktéž byli využíváni po boku s abruzskými pasteveckými psy jako ochrana stád ovcí před vlky.“

Kompletní portrét obou plemen najdete právě teď v Pes přítel člověka č. 6, které si můžete objednat nyní na www.casopisyprovas.cz (v ČR bez poštovného:), zde si můžete objednat i předplatné) či v elektronické verzi na www.casopispresinternet.cz. Časopis Pes přítel člověka – každý měsíc 100 stran už 69 let s vámi a o vás!