O KLIKAŘI, aneb jak si padesátiletej blbeček otevřel dveře do IPO

Jistě znáte x lidí, kteří složili zkoušku ZZO a chovají se jako mistři světa. A pak jsou ti, kteří mají složeno x zkoušek a chovají se nejen normálně, ale ještě klidně přiznají,

že něco neví, neumí. Jarda Vimr se svou fenkou ovčáka bez PP má složeno 20 zkoušek, včetně dvou postupek – ZV3, IPO3 (dnes IGP). Původně jsem mu poslala pár

otázek a očekávala odpovědi. Přišel mi příběh, do kterého nechci nijak sahat, a proč taky? Kolik lidí přizná blbé body na zkoušce, kolik lidí o sobě napíše, že něco zvorali,

někomu naletěli, a dovede si udělat ze sebe legraci i brát věci, jak jsou. Bez toho ochranného pozlátka, co si tam všichni dáváme, a pejskaři u bodů, zkoušek a výkonu v obr množství. A nenechte se zmást, že je to jen povídání

– těch rad na základě zkušeností tam najdete více než dost. S otevřeností autora, která je odzbrojující, a s jistou statečností (kolik se asi ozve lidí, že v časopise radí člověk s takovými a makovými výsledky?), jenže Jarda primárně

neradí, prostě píše „jen“ své zkušenosti. A vím, že tyhle možné reakce má… Já jsem si jistá, že na rozdíl od mnoha může svými řádky motivovat a inspirovat a ne srážet k zemi, a to je sakra hodně, co myslíte?

Ukázka z „rozhovoru“ s Jardou, který najdete nyní v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 7, které je právě v prodejiJ

Není nad cizího amatéra, co vám cvičí psa!

Kelly byla na dvorku, kde opravdu vzorně hlídala, ale i vítala. Chodí k nám totiž na návštěvy různé babky, kamarádky mojí tchyně. A není moc příjemné, když člověku skáče třicetikilovej čokl až do obličeje. Samozřejmě tohle skotačení se dá suprově upevnit tím, že se z vítané babky sypou piškoty jako z oslíku, otřes se. Takže čuba přišla rychle na to, že když na někoho bude skákat, následuje odměna v podobě pamlsku. Není nad to, když vám cizí amatér (používám jiné výrazy, ale sem se nehodí) cvičí vašeho psa! Ve volných chvilkách jsme chodili s Kelly na procházky do vsi a do polí kolem. Trvalo asi týden, než jsem si troufl pustit ji z vodítka. Zhruba za 14 dnů si hrála s míčky a naučila se je nosit oba najednou. Vyhledávala je neomylně pod kýbly, v bednách na náboje a v jiných skrýších. Na cvičáku tomu ani nechtěli věřit. Postupně se na mne navázala a naprosto ignorovala ostatní spolubydlící. Doma jsem slyšel jen, že je to pes k ničemu, vůbec neposlouchá, dělá si, co chce. Jenže já to viděl jinak. Ona potřebovala jistotu, kterou našla u mne.

Začátky…

Shodou náhod jsem byl tehdy tři měsíce doma a právě to, že jsme byli prakticky stále spolu, obrovsky pomohlo utvořit náš vztah. Učili jsme se poslušnost a obrany. David je jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, z figurantů, které jsem v životě měl tu čest potkat a pracovat s nimi. Samozřejmě je i vynikající výcvikář. A přitom nevím, že by byl účastníkem MR. Někdy to tak prostě je. Ne každý chce závodit na nejvyšší úrovni, a přesto by mnoho jiných strčil do kapsy. Jenže bohužel v té době byl absolutně nespolehlivý, co se časových termínů týče. Mě tahle Davidova nespolehlivost naučila jednu věc. Když něco od někoho konkrétního chceš, musíš být trpělivý a nenechat se odradit. A pokud ten někdo je opravdu vynikající, prostě některé jeho vrtochy musíš skousnout. Ano, můžeš také jít jinam, což jsem i později udělal, ale nevím, jestli to bylo úplně dobře. Tenkrát se do Zvoleněvsi sjížděli opravdu špičkoví psovodi s výbornými psy. Mohl jsem vidět jejich práci, hlavně při obranách, občas i poslušnosti. Samozřejmě jsem si něco zapamatoval a později s menším či větším úspěchem praktikoval. A hlavně, stále jsem se vyptával: „Proč máš tu ruku takhle, proč ten obrat děláš tímhle způsobem, proč při chůzi odměňuješ nepravidelně, proč se po pár krocích zastavuješ, proč, proč?“ Byl jsem prostě jak v Jiříkově vidění a chtěl jsem se jim alespoň trošku přiblížit. To byl takový první zlom. Měl jsem jasno – chtěl bych umět to co oni! Také jsem se naučil bez ostychu kohokoli požádat, aby se mnou šel na plac a ukázal mi, co právě potřebuji vědět, a vždy mi bylo vyhověno.

Pes přítel člověka č. 7