O psech s nálepkou i o ENERGII, na kterou se zapomíná

PES s nálepkou…
Pokud mi kdokoli nabízel či předával psa do útulku, který jsem vedla, nikdy mě nezajímaly důvody. A už vůbec ne „údaje“ o chování psa. Stejně jsem to měla i u psů, kteří
k nám přišli do dočasné péče.

Proč?
1. Jak často lze asi najít realitu a pravdu ve slovech člověka, který se chce svého psa zbavit či vzdát? Kolik majitelů v tom příběhu připustí své pochybení?
2. Proč se mám dívat na psa očima někoho jiného? Proč mám, byť i nevědomě, hledat něco z řečeného? Očekávat nějaký typ chování?

Mám přece své oči, svou zkušenost a svou empatii, abych odhadla psa, jeho chování i potřeby. Ano, je to o sebevědomí, sebedůvěře ve schopnost vlastního úsudku a empatie, ale to by měl mít každý, kdo nejen se psy pracuje, ale i žije.
Za ty roky jsem potkala, ujala se a starala se o desítky psů s nálepkou AGRESIVNÍ. Jednu dobu jsem si je do útulku i cíleně
vyhledávala. A tak pes, který musel odejít z domova, protože pokousal, dostal při přijetí přednost. Ze stovek psů bych označila
pouze tři za skutečně nebezpečné a agresivní. Všichni tři byli samci velkého vzrůstu týraní člověkem.

Test pro vás
Zkuste si představit situaci – je vám představen příběh psa,
který opakovaně vrčí, napadá rodinu a navíc naprosto bezdůvodně.
Prostě z ničeho nic a jen tak. Rodina se ho bojí. Klidně
působícího psa vám přivedou v náhubku a budou vám ho
předávat. Budete se chovat a cítit stejně jako u psa naprosto
stejného vzhledu, ale s historkou: zemřel mu majitel a on to
těžce nese?
Pokud zazní: „Ten pes zavrčel, kousl,“ nemáte (mnohdy
ani při sebelepší snaze majitele) možnost dobrat se skutečných
důvodů. Co když zavrčel jen proto, že cítil strach
nebo bolest?

Vrčení je způsob psí komunikace.
My mluvíme, pes vrčí (mimo jiné, ponechme stranou řeč jeho těla a mimiku). My odstrčíme rukou, pes kousne. V obecné rovině to nesvědčí o ničem, co by vypovídalo o povaze psa.
Ani o tom, jaký domov hledá nabízených v útulcích. U psů, kteří tam jsou již týdny, měsíce… Jakou šanci s touto nálepkou mají zaujmout člověka hledajícího psího parťáka?

Jaká je má zkušenost?
Drtivá většina oněch „agresivních“ psů se vůbec nijak problémově neprojevila. A s těmi psy, kteří na mě při převzetí či poté vrčeli a snažili se mě atakovat, se mi pracovalo nejlépe. Byli
schopni dát jasně najevo, co cítí, co se v nich děje a co potřebují. Byli čitelní.

Na otázku, kolik psů mě kouslo, odpovím: vybavuji si čtyři.
1. Byl to malý bílý pes, něco jako maltézák, který byl u nás na hotelu. Chtěla jsem mu připnout vodítko, nevěnovala jsem mu dostatečnou pozornost a on mi procvakl prst.
2. Můj pes při epileptickém záchvatu. Byla to má neopatrnost a nedostatečná rychlost, kdy jsem nás nestihla včas oddělit dekou. Mimochodem právě toto je nebezpečí pro ostatní
psy, pokud mezi nimi žije psí epileptik, jehož nemoc ještě není pod kontrolou.
3. Naše fena německého ovčáka, která se rozhodla „podat si“ naši fenku jezevčíka, a já mezi ně strčila ruku.
4. Cizí pes, který rval jiného psa, a já je oddělovala. Prostě se v afektu spletl.

Vždy tedy šlo o mé pochybení u „normálních“ psů. A to přesto,
že jsem se potkávala se psy, kteří byli nuceni „naučit se komunikovat“ zuby. Kteří za sebou měli kousnutí do člověka.

Tím vším ale rozhodně nechci říct, že opatrnost není na místě. Byla by to stejná chyba, jako automaticky každého
psa s nálepkou „agresivní“ odepsat. Popsala jsem jen svou letitou zkušenost. (Naprosto jiná situace nastává u psů,
kteří nesnášejí jiné psy. To je ale jiné téma.)

Existují psi, kteří skutečně představují riziko. Psi, kteří mají za sebou špatné zkušenosti, naučili se řešit situace
zuby, mají nízkou toleranci ke stresu nebo vyžadují velmi přesné vedení. Nejsou vhodní pro každého a nikdy nebudou.
Patří do rukou lidí, kteří mají zkušenosti, dokážou číst psí komunikaci, umí pracovat s managementem a jsou
připraveni přijmout odpovědnost za případné chyby. A mají na to podmínky – prostorové, časové i finanční, stejně jako
podporu či respekt rodiny a partnera.

Stejně tak je nesmysl očekávat, že pes bude vděčný jen proto, že jsme ho zachránili. Že pes z útulku, z inzerátu nebo
po několika změnách domova bude od prvního dne bezproblémový. Každý pes si s sebou nese svůj příběh, zkušenosti i způsob, jakým se naučil reagovat na svět kolem sebe. A pak tu jsme
my, lidé, naše představy, očekávání a nechuť opustit své pozice.

Jenže stejně nebezpečné je i opačné uvažování. Odsoudit psa na základě několika vět v útulkovém popisku. Udělat
z informací „vrčí“, „kousl“, „nesnese manipulaci“ definitivní rozsudek na celý život. Jako třeba v případě útulku – psího
koncentráku s názvem Bouchalka. A nedělejme si iluze, že to bylo jediné zařízení, které potřebovalo platby za dlouho
umístěné psy… Takové útulky, soukromé azyly s dojemnými příběhy a psy, kteří je živí, budou existovat. A bude jich přibývat
stejnou měrou jako psů v nouzi a bez domova.
A ponechme stranou, že pes zavřený týdny či měsíce v útulku bez dostatku pohybu, zaměstnání, blízkého vztahu
a možnosti normálně žít prostě může začít vyjíždět po všem kolem sebe. Upřímně, kdo z nás by po měsících frustrace,
omezení a nejistoty zůstal úplně stejný? Přesto právě takový pes bývá často označen za agresivního, aniž by se někdo
zamyslel nad tím, zda není problém spíše důsledkem prostředí než jeho povahy.

Dva příběhy v tomto čísle – Asík a Sullivan – ukazují, jak velký rozdíl může být mezi nálepkou a skutečností. Nejsou to příběhy
jednoduchých psů. Nejsou ani důkazem, že láska vyřeší všechno. Jsou ale důkazem, že za některými nálepkami stojí
mnohem víc než jen jedno slovo napsané na cedulce kotce.
A že naštěstí jsou lidé, kteří se vzdají svých představ a takovému psu dají šanci.

O energii
Velmi často se zcela opomíjí energie, sebedůvěra a vnitřní síla člověka.
Pokud dokáži být psu klidnou a jasnou oporou, ale současně i mantinelem, mohu mnohem rychleji a bezpečněji najít cestu
ke vzájemné spolupráci i u psů, kteří mohou představovat určité riziko.

Dnes se často bavíme o metodách, technikách, výcvikových postupech a teorii. To vše je důležité. Jenže vedle
toho stojí ještě člověk. Jeho schopnost rozhodovat se, nést odpovědnost, zachovat klid pod tlakem a být pro
psa čitelný.

Mám pocit, že právě tato stránka věci se z dnešní kynologie často vytrácí. Mnoho lidí, a především žen, získává obrovské
množství teoretických znalostí. Znají odborné termíny, absolvují semináře, sledují videa a čtou knihy. Jenže současně si
často nevěří ani v běžném životě. Bojí se udělat chybu, bojí se rozhodnout, bojí se převzít odpovědnost za vlastní
úsudek.

Pes přitom nevnímá naše certifikáty ani přečtené knihy. Vnímá především to, zda jsme pro něj předvídatelní, stabilní
a důvěryhodní. Zda se o nás může opřít. Zda víme, co chceme. Zda naše slova, chování a emoce dávají smysl. Zda jsme
důslední.

Právě proto může stejný pes fungovat u jednoho člověka bez větších problémů a u druhého být nezvladatelný. Ne
proto, že by jeden používal zázračnou metodu a druhý ne. Ale proto, že jeden psovi poskytne pocit jistoty a druhý
nejistotu.

To platí u běžných rodinných psů stejně jako u plemen s vysokým drivem, obrovskou energií nebo u psů s problematickou
minulostí. Čím větší energie, temperament a síla v psovi jsou, tím více se obvykle projeví i slabiny člověka. A tím menší bývá
prostor pro chyby.

Kam se hodí? A co děti – bude si s nimi hrát? Stejně jako neexistují „zlí“ psi, neexistují ani plemena,
která by byla automaticky vhodná pro každého. Často se setkávám s otázkou, zda je konkrétní plemeno vhodné
k dětem. Jenže odpověď není tak jednoduchá. V tomto čísle najdete například portrét plemene mudi.
Mudi je inteligentní, temperamentní, rychlý a pes plný energie. A právě obrovská energie s sebou nese i určitá rizika.
A to samozřejmě platí i u jiných plemen – třeba border kolií.

Pes, který vše prožívá naplno, bude mnohem intenzivněji reagovat na podněty, frustraci, nudu i chyby svého majitele.
Co u klidnějšího plemene skončí otráveným odchodem do pelíšku, může u temperamentního psa vyústit ve štěkání,
skákání, honění, vrčení nebo jinou výraznou reakci, kterou člověk vyhodnotí jako problém.

Nejde tedy ani tak o otázku, zda má plemeno rádo děti. Mnohem důležitější je, zda rodina rozumí potřebám konkrétního
psa a dokáže jeho energii, temperament i vrozené vlohy správně usměrnit. Zda je schopna dát psu / dítěti jen jeho
klidný prostor. Zda dokáže dát psu / dítěti mantinely. Stejný pes může být v jedné rodině dětem skvělým parťákem
a v jiné noční můrou.

Klidnější plemena bývají v tomto směru často tolerantnější k chybám svých lidí. Ne proto, že by byla lepší, ale protože
jejich reakce nebývají tak rychlé, intenzivní a výrazné. U temperamentních a pracovních plemen bývá prostor pro chyby
podstatně menší.

A přesně stejné je to i u psů s nálepkou „problémový“. Samotná nálepka ještě nic neříká. Důležité je pochopit,
co za ní stojí, jaký pes ve skutečnosti je a zda jsme právě my lidé schopni nabídnout mu to, co potřebuje.
Na toto téma najdete v tomto čísle i velmi zajímavý rozhovor „Nespěchejte! Nehledejte nové psy, nová plemena…“, který
zaujme nejen majitele plemene mudi.

Možná bychom si měli dávat větší pozor na nálepky než na samotné psy. Nálepky mohou pomoci k opatrnosti, ale
nesmějí nahradit vlastní pozorování, přemýšlení a schopnost vnímat, co nám pes skutečně sděluje. Kdybych měla něco poradit
lidem, kteří si vybírají psa z útulku, pak jediné: dívejte se na psa, ne na jeho nálepku. Ptejte se, pozorujte, seznamujte se.
Protože mnozí z těch nejúžasnějších psů, které jsem v životě poznala, přišli právě s varováním, že jsou problémoví.
A mnohdy byli problémoví jen do chvíle, než je někdo začal opravdu vnímat.

Co myslíte? Těším se na vaše příběhy!
Stanislava Čermáková

Šéfredaktorka časopisu Pes přítel člověka,
cermakova@pespritelcloveka.cz
Úvodník nového čísla Pes přítel člověka č. 7

Nové číslo si můžete objednat v tištěné podobě bez poštovného zde https://www.casopisyprovas.cz/pes-pritel-cloveka-7/2026 nebo zvolte elektronickou verzi ke stažení do mobilu, tabletu či počítače – https://www.digiport.cz/detail/floowie-pu/598444/1692-pes-pritel-clovek-7-2026 .