Pejskařina kdysi a dnes – dříve o kamarádství, dnes o „titulech“?

„Kynologie měla i úlohu společenskou, hlavně o víkendech, a neexistovalo, že by si členové klubu jen zacvičili a pak hned tradá domů. Posedávalo se, zpívalo, hrálo na kytary, harmoniku i vozembouch. A přitom se nonstop diskutovalo, ti zkušenější začátečníkům vše vysvětlili a člověk se dozvěděl o psech a výcviku všechno z první ruky. Chodili jsme společně i do kina, na koupaliště, hráli karty a s jinými kluby jsme hráli fotbal třeba o sud piva. Bavili jsme se, smáli, lidi k sobě měli blízko, podporovali se navzájem, na cvičák jsme se těšili, byli jsme tu pečení vaření a nechtělo se nám domů.“ Pod tyto vzpomínky na dobu SVAZARMu Jaroslav Starečka bych se mohla podepsat… Kompletní rozhovor, nejen s ním, najdete na str. 88 pod názvem Nezapomenutelní mazáci cvičáku Břevnov.

A pak si přečtu povzdech nové mistryně republiky belgických ovčáků dle IGP3 Kateřiny Müller: „Jen jedna věc mě hodně překvapila a zamrzela, a sice velmi malá návštěvnost. Je to velká škoda, nejen pro všechny, kteří tento závod organizovali, ale i pro nás závodníky. A já tak doufám, že se nás pejskařů na takovém závodě sejde příště o hodně víc.“

Není to jen její povzdech a nebylo tomu tak pouze u této akce – diváci, fanoušci u placu prostě nejsou. Setrvalý trend pokračuje, a ač si mohu v první chvíli myslet, že je to všemi těmi „on-line“ přenosy, které organizátoři tak podporují, pravda bude jinde. Pejskaři se mezi sebou neumí bavit. Na Facebooku jistěže ano, ale v reálu? A navíc přece nikdo nemá čas… Jen se podívejte na poloprázdné startovky na závodech v agility, pokud nejsou vypsány zkoušky. Ideální závod či výstava mají podobu tří zkoušek a tří titulů, prostě ať to v kolonce ZÍSKAL pěkně rychle přibývá…

Vědět přesný čas startu, vstupu do kruhu je podstatnější než chtít posudek od rozhodčího. A tak jen s nostalgií mohu vzpomínat na dobu, kdy právě posudek byl pro mě na výstavě tím nejdůležitějším. V zahraničí jsem si sháněla klubové časopisy, kde byly otištěné posudky psů z klubových a speciálních výstav a dle toho si „vybírala“ rozhodčího, plánovala předvedení a těšila se, jak právě tento rozhodčí uvidí mého psa. Dnes s hrůzou sleduji, jak stále titíž rozhodčí v ČR posuzují bez jediného zdůvodnění, určují zadanými tituly trend v chovu a mnohdy o plemeni ví jen pár znaků, které si podtrhli jako podstatné. Občas si spletou, zda to jsou znaky žádoucí či nežádoucí, to jsem sama zažila u moskeváků… A ty znaky jsou důležitější než pohyb, povaha a podstatné plemenné znaky.

Ano, znám rozhodčí, jejichž posuzování, vědomostí, chování k psům a vystavovatelům si velmi vážím. Nu a pak jsou ti, kteří u třeba pastevců zadají vždy titul jen tomu největšímu jedinci. Mnohdy navíc tloušťku zaměňující za mohutnost a hlavně – medvěd se MUSÍ mazlit. To je taaaaaak roztomilé. A opět s nostalgií zavzpomínám na posuzování pastevců odborníky z jejich země původu – kde byl respekt k jedinci, ale zároveň nulová tolerance, pokud by se pes ohnal po svém majiteli. Na ně klidně vrčet mohl, pokud udělali prudší pohyb, šli příliš blízko.

O „světové“ výstavě u nás konané jsem psát nechtěla,

seznam rozhodčích rozhodně světový nebyl a rozhodně to nebylo „o covidu“. Nutno napsat, že vystavovatelé nevěděli při přihlašování, kdo je bude posuzovat. Tolik změn jmen, xkrát a často jen kvalitou níž a níž. Ale… Těchhle pár vět jsem musela napsat jako úvod k poděkování ruskému kynologickému svazu, který se ohradil proti zadání titulu BOS u středoasijského pasteveckého plemene. Konečně se někdo ozval! Že existují STANDARDY, a pokud je rozhodčí nezná, nemá plemeno posuzovat. Posuzování je subjektivní záležitost, ale to, co se poslední roky děje u nás – rozhodčí může vše, bez znalosti a stačí být „oblíbenec“ –, věřte, že to změní vzhled chovaných jedinců… Díky za tuto první vlaštovku, kéž se objeví u všech rozhodčích pro posuzování exteriéru psů znovu i slova ZNALOST a ODPOVĚDNOST.

U některých rozhodčích je to pak i POKORA a prostá SLUŠNOST. Proč organizátorům výstav „prochází“ to, že zvou ne laiky, ale přímo neznalce a škodiče plemeni? Proč zvou arogantní rozhodčí? Inu, neb mohou – vždy se najdou ti, kteří sice mají výhrady, ale co kdyby titul „urval“ někdo jiný? Kdy vystavovatelům dojde, že všichni organizátoři žijí JEN z jejich peněz. Proč za své peníze nechcete posudky od znalců vašeho plemene? Od slušných lidí?

Ano, ač to strašně neradi slyšíme, vše začíná a končí jen u našich rozhodnutí. Nejet na výstavu na pána x… Jet fandit na mistrovství „svého“ plemene… Pomoc s výchovou, výcvikem i „mimo“ hodiny určené kurzem. Můžeme nadávat, zlobit se, ale obraz české kynologie je jen odrazem kynologů samých. O to víc možná utíkáme ke vzpomínkám, protože máme štěstí, že jsme zažili posudky i odborníky, kterých jsme si vážili. Zažili jsme cvičákovské party za SVAZARMU, kdy jet fandit na mistrák bylo… sakra to byl takový svátek jako tam startovat.

A těmhle vzpomínkám a hlavně lidem, kteří se nebojí vzpomínat a klidně se přiznat, že cvičák je pro ně především parta, dávám moc ráda prostor v našem časopise. Nechcete si zavzpomínat i vy? Jste u vás také parta? Jak vy vnímáte dnešní trend posuzování na českých výstavách? Proč podle vás neexistují diváci? Napište nám. Já vím, chce to odvahu, zvlášť u výstav, ano, může se vám to velmi tvrdě vrátit, neb nedotknutelnost mnohých je podporována a vy si třeba „už neškrtnete“ ani jako rozhodčí, ani jako představitel klubu, ani jako vystavovatel, ale…

Ale copak mají tituly, chvála od lidí, kterých si lidsky nevážíme, nějakou cenu?

Vypůjčím si na závěr věty Marcely Wendlové z již zmiňovaného rozhovoru o mazácích z Břevnova.

„Čas běží jak o závod, i my jdeme s dobou, mění se lidé, psi, prostředí i výcvikové metody a přístup ke psům. Láska a obdiv k tak úžasnému zvířeti, jakým pes je, a přátelský duch mezi našimi členy se tu však nemění.“ Pejskařina může být a měla by být nádhernou oslavou zázraku jménem – „máme po svém boku PSA a díky němu jsme měli možnost poznat i prima lidi či najít si kamaráda“.

Krásné podzimní dny.

Stanislava Čermáková

Šéfredaktorka časopisu, cermakova@pespritelcloveka.cz

Úvodník Pes přítel člověka č. 11. K objednání i na www.casopisyprovas.cz bez platby za poštovné či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz.

Těším se na vaše reakce, vzpomínky…