www.pespritelcloveka.cz

Aktuální číslo

O čem přemýšlím…

Před lety jsem byla nadšená, pokud si v mém okolí někdo pořídil štěně, psa. My pejskaři známe své město, vesnici podle psů – „a u toho domu s velkým kníračem zahnete vlevo a projedete kolem statku s dvěma bílými kříženci a vedle nich bydlí paní ,Buldočková‘“ 😊 Dnes se na vycházce se psy i fyzicky, nejen pohledem, vyhýbám setkání s psími přírůstky, a to z mnoha důvodů…

Pokud jdu výjimečně bez psů, očekává se, že se budu nadšeně mazlit se štěnětem, které mě (každého okolojdoucího) vítá. Nemám obecně potřebu hladit si cizí psy. U štěněte vítajícího, mazlícího se s každým bez jakéhokoli povelu, posečkání na povolení této činnosti budou za pár týdnů, měsíců majitelé řešit: „Alík, jak uvidí kohokoli, letí k němu. Alík má snad i cizí lidi radši než mě, mě si vůbec na vodítku nevšímá a táhne jen k cizím.“ Anebo: „Potřebuju Alíka odnaučit skákání na lidi, minule škrábnul dítě, povalil důchodkyni, von to myslí dobře, ale…“ Pokud chci prosbě cizího člověka vyhovět a nechat mu pohladit si mého psa, od štěněte dávám povel „ruce“. U štěněte a mladého psa dovolím kontakt vždy AŽ po jeho zklidnění a vyčkávání. Ano, někdy to trvá déle, ale rozhodně se toto vyplatí.

V případě, že jdu se psy, už nejsem schopná pochopit jediný blbodůvod, proč štěně ke mně chtějí pustit. Nikdy to nedovolím a řeším situaci opravdu velmi výrazně dopředu
slovní prosbou o uvázání štěněte. Klidně i zastavím a počkám, než se tak stane. Je lepší událostem předcházet, mít je pod kontrolou, než poté řešit cokoli. A ustojím ono „psi si mají hrát, očuchat se, Alíček by vám nic neudělal“. Jen mi je smutno, nekonečně smutno z toho, co budou řešit po pár takových setkáních. Alík si bude chtít hrát s každým psem, bude k ostatním psům táhnout, štěkat, pokud kontakt nebude umožněn, anebo bude Alík štěkat dopředu, neb si vzpomene na bolest, kterou cítil při setkáních minulých. Ne, nemusí být pokousán, stačí povalení silnějším psem, pár mohutných tlap coby facek… A zase nám z Alíka roste „problémový“ pes. Vážně?

Vyhýbám se setkáním i pro svou nechuť odpovídat na výkřiky typu – jak ho máme naučit tohle a ono, teď hned, odpovězte. Nedávno se ke mně přiřítil pán, jehož kříženec pobíhal celé dny na volno před obchůdkem, kde páníček konzumoval alkohol. Voříšek zmizel a nahradila ho roční border kolie a dotaz pána: „Poraďte mi jednu jedinou věc, aby nebyl takový magor. Von je chytrý, ale je to magor. JEN jednu věc, to vám přece NIC neudělá.“ A to je přesně onen problém mnoha – chtějí radu teď hned a fungující. Jak jim popsat, že naučit/odnaučit jakékoli chování jsou chvíle měnící se na hodiny, jak čas našeho soužití se psem plyne, že neexistuje ovladač, ale jen systematická výchova s myšlenkou, přemýšlením nad možnostmi vzájemné cesty?

Nedávno jsem byla doprovodit děti na jeden cvičák, kde probíhá zároveň více tréninků, aktivit. Měla jsem s sebou křížence Sama a moskevského strážního psa Buráka. Stáli jsme, povídali si a o kousek dál se scházela štěňata s majiteli do „školičky“. Příchod byl vždy stejný – nadšené štěně táhnoucí na konci vodítka smějícího se majitele do davu ostatních, kde si všichni hráli, povalovali se, snažili se honit… Jedna křehounká fenka vipeta vytáhla na vodítku svou majitelku směrem k nám. Ta za ní samozřejmě šla a opakovala větu, která se pro mě stala noční můrou i vysvětlením chování mnoha: „Když myslíš…“ A opravdu by nechala fenku jít do kontaktu s naježeným Samem, který ležel vedle své misky s vodou a hračky („Když myslíš…“), i s 80 kilo vážícím neznámým moskevákem („Když myslíš…“). Kolik majitelů se asi domnívá, že toto je volná výchova štěněte, ze kterého tak vyroste jistě psí osobnost. NIKOLI, je to zbavení se zodpovědnosti a ze štěněte vyroste pes, který zažije x nepříjemných chvil, strachů i bolestí a naučí se řešit vše sám. Tedy ten „problémový“. Šla by paní takto s malým dítětem a na jeho prosbu přeběhnout dálnici řekla jen „když myslíš“?

Obdivuji, co psi s námi vydrží, dají, zvládnou a zas a znovu prožívají. A je mi moc líto, jak jejich život letí ještě mnohem mnohem rychleji než ten náš. To bychom měli mít na paměti pokaždé, když se nám nechce s tím, že začneme až zítra… U svých staříků vidím, jak důležité jsou pro ně denní rituály. Ač už skoro celý den prospí, ráno vždy čekají, až jim nasadím postroje, Montymu protézu na zadní nohu a jdeme. Stále pomaleji, stále méně, ale jdeme. A to samé před večeří. Před spaním si pak 15letá špicka Andělka dopajdá ke dveřím pro něco dobrého na zub. Tyhle chvíle, rituály jsou jak záblesky, kdy jsou zase naplno zpět ze světa, kam pomalu odcházejí a kam za nimi nemohu…

Začíná nám období brzké odpolední tmy, mokra, bahna, brrrr, jak ho nemám ráda. Jen to utírání všech psích tlap x-krát denně, když jdou pesani domů. Chtělo by to nějakou zázračnou krabici, do které vejde pes obalený bahnem a během chvíle z ní vychází čistý a suchý 😊 Na straně druhé, když do barevného listí zasvítí sluníčko a rozsvítí se pavučiny babího léta, neexistuje hezčí vycházka 😊

Věřím, že i v tomto čísle našeho časopisu najdete články inspirující, „ladné“ pro oko i mozek, jak říká moje kamarádka. Příjemné počtení!